Domovy Naděje (Homes of Hope) - 4. Kapitola
Kapitola 4 - Kocovina
Varování: trocha hetu a řešení heterosexuálního vztahu kvůli zápletce, ale snad to přežijete, milé dámy. :)
Brandyho pozdní příchod na zkoušku jako by předznamenal ladění celého dne. Dostal vynadáno od profesora, který odmítal vyhovět jeho žádosti o náhradní termín, zbytek vyučování po přestávkách, i místo oběda a některých dalších přednášek, obíhal všechny pedagogy, kteří ho měli v oblibě a sháněl zastání, jenže neměl štěstí. Na studijním mu řekli, že by musel mít nepřítomnost na zkoušce omluvenou lékařem, jinak že je to problém, který se bude řešit přes děkanát. Raději si zatím ani nepředstavoval, co přesně to může znamenat.
Smůla jako by ho pak pronásledovala dál. Před odchodem si ještě stačil rozbít v šatně skříňku, ztratit tři sta dolarů, cestou zmoknout při náhlé průtrži mračen, uklouznout v kaluži a natlouct si koleno. Poté, co se doma usušil, vyrazil celý zdeprimovaný na schůzku HoH.
Chtěl aspoň vidět Abi a konečně se pokusit vymluvit jí ten nápad s dětmi. Přece je chytrá, musí pochopit, jak komplikované by bylo zakládat rodinu už na škole. Byla sice dětmi tak trochu posedlá, ale vztahy jsou kompromisy, no ne?
Rozhodl se, že se s ní nechce rozejít. Bylo fajn někoho mít, už jen proto, že se měl ke komu přitulit, komu se svěřit, popovídat si o tom, co ten den prožil a tak...
Když ale do nadace přišel, zjistil, že tam Abi dnes není. Ostatní mu řekli, že je dnes od rána v sociální poradně pro adopce. Dnešek byl fakt na hovno. Otráveně se posadil a poslouchal švitoření ostatních členů HoH.
Trochu mu zlepšil náladu teprve Sancho, který přišel na schůzi asi deset minut po zahájení. Požádal Vince o slovo a se seriózností, při kterého ho člověk jen zřídka kdy viděl, jim sdělil, že se hlásí jako kandidát na moderátora benefičního koncertu.
Členy HoH to dost překvapilo, ale vzali to vážně a rozhodli se to projednat. Telefonovalo se kvůli tomu do New Yorku, (výkonné správě občanských sdružení) kde sídlilo vedení Domovů naděje. Byli něčím jako dozročí radou, která pobočkám schvalovala roční rozpočet, měsíční plány, kontrolovala nakládání s finančními dary a dotacemi. Taky museli vědět o všem a v podobných záležitostech měli rozhodující slovo.
Byla odfaxována Sanchova fotka s životopisem a předsedkyně rady paní Finneganová mu po krátké úvaze sdělila, že o jeho nabídce se bude uvažovat, ale že s úspěchem ve výběrovém řízení raději nemá moc počítat. Že prý si na post moderátora představují někoho serióznějšího a usedlejšího, spíše otcovský typ se vztahem k dětem. Ohledně záležitostí HoH mu prý může přispět, když bude příkladným členem, který se účastní všech aktivit nadace.
„Ještě si vás prověříme,“ uzavřela to a zavěsila.
Sancho se posadil na židli, úplně konsternovaný, že zrovna jeho – jeho – který pro HoH tolik dělá a věnuje tolik peněz, chtějí takhle buzerovat. Pak se ale zatvářil zatvrzele. Nejspíš si už v hlavě sumíroval nějaké velkolepé plány, jak všem vytře zrak.
Brandy to na něm viděl. Sancho nebyl typ, který by se lehce vzdával. Svým způsobem měl odmítnutí rád, protože ho dokázala dostat do varu.
„Ok, tak já to beru,“ prohlásil. „Hlásím se na všechny akce, které se mi nekryjí s přednáškama.“
A HoH ho hned vzalo za slovo, protože na večer bylo v plánu roznášení letáků do schránek. Sancho tedy, stejně jako ostatní, (kteří se přihlásili dobrovolně), dostal plný baťoh letáků a mapu s vyznačenou částí města. Přijal obojí s útrpným povzdychem.
Ještě než odešel Brandy mu mezi dveřmi popřál upřímnou soustrast.
„Kdybys nevypadal, že se tím skvěle bavíš, tak bych ti tu kondolenci věřil,“ opáčil Sancho s úšklebkem a díval se do mapy vzhůru nohama.
„Co to plácáš? Já jsem naprosto upřímnej!“ tlemil se Brandy. „Tak běž a spas svět,“ strčil ho do ramene. S úsměvem pak sledoval, jak jeho kámoš s baťůžkem odchází po chodbě a dělá na něj přes rameno sprostá gesta.
„Jen jim ukaž, zač je toho charita!“ křikl za ním Brandy, ještě než blonďák zašel za roh. Slyšel jen nějaké vrčení.
***
Bylo osm večer, Miami se halilo do tmy a Brandy se vracel domů od Abigail. Kdyby poslechl ten divný pocit, že by už dnes radši neměl nic podnikat, třeba by to, co se děje, nemusel zjistit takhle natvrdo. Nemusel by na závěr tohohle ‘‘skvělého‘‘ dne, který začal promeškanou zkouškou, ještě přistihnout Abi s jiným klukem.
Brandy šel po chodníku poblíž přímořské promenády, sotva vnímal, kam jde, kopal do odpadků, do popelnic, i do kmenů palem, neschopný se zbavit toho hnusu v sobě.
Šel za ní domů, aby ji překvapil a pozval na romantickou večeři, ale vyslechl místo toho pod schody její rozhovor s nějakým zazobaně působícím Adamem, který s ní mluvil o její praxi – zjevně ve firmě jeho otce – a ubytování zdarma. Jestli prý chce, tak přímo u něj. Abi působila šťastně a nakonec se začali líbat. Brandy už to nesnesl, vyběhl ze svého úkrytu a vrhl se mezi ně, jako zběsilý. Kdyby nebyli nablízku Adamovi přátelé, aby je odtrhli, asi by tomu šmejdovi vážně ublížil.
Když Adam zmizel z dohledu a on se trochu sklidnil, roztřesená Abigail mu se slzami v očích řekla, že prý ji to hrozně moc mrzí, ale že se do Adama „asi zamilovala“. Nic jí na to neodpověděl, jen znechuceně zavrtěl hlavou a odešel.
Oba to jistě brali, jako rozchod.
Brandy rozhodně. Ti dva už vypadali dost důvěrně, takže to určitě nebyl první polibek. A bůhví co dělali dalšího. Snažil se na to příliš nemyslet. Nevěru špatně snášel, bylo to pro něj jako zrada.
Pokračoval v chůzi po potemnělé promenádě, dokud neuviděl přímořský bar s blikajícím neonovým poutačem. I když věděl, že je to stupidní řešení, začala mu připadat představa, že by do něj zašel, nebývale lákavá. Váhal jen chvíli. Vešel dovnitř s tím, že si jenom dá něco ostřejšího a trochu otupí depresi, která se ho zmocňovala. První panák však jeho pocity jen umocnil, takže to zkusil s dalšími dvěma a jelikož to pořád bylo o ničem, pokračoval umíněně dál s čímdál sebedestruktivnější vervou. Přece sakra musí být něco, co mu uleví!
Další události se zahalily do surrealistické mlhy alkoholového opojení. Někdy kolem desáté se začal celkem dobře bavit. Nějaká parta skejťáků ho vzala mezi sebe, pili, vedli hospodské řeči (filosofování o tom, jak je všechno na hovno) a pak vypadli ven jenom proto, aby našli jiný bar a zaparkovali v něm na další dvě hodiny. Nakonec vyrazili do města, čmárali po billboardech, sprejovali stěny, kopali autům do blatníků, aby se spustil alarm, zdemolovali telefonní budku a jako zlatý hřeb večera vytrhli mušli z veřejného záchodku a umístili ji doprostřed náměstí.
Někdo ještě navrhoval, že by do ní mohli strčit tyč s vlajkou spojených států, ale to už se ozvaly policejní sirény a Brandy se dal s ostaními na zběsilý útěk.
***
Sancho ho položil na svoji postel a Brandy cítil, jak mu sundává boty. Nevěděl, jak se tam dostal a bylo mu vážně divně. Poslední půlhodinu se neustále pohyboval někde na hranici smíchu a pláče a netušil, co z toho z něj v dalším okamžiku vytryskne. ,Pokud to teda nebude blití‘, pomyslel si a pak se nad tou úvahou nezřízeně rozchechtal. Sanchova tvář se objevila nad ním. Ušklíbl se na něj a vrtěl hlavou. „Jsi fakt idiot. Takhle se zřídit kvůli holce. Pokoušel ses prochlastat do Austrálie?“
Brandy na něj zpitoměle zamžoural. „Co tady dělám?!“ hýkl smíchy. Poslední věc, kterou si pamatoval, bylo, jak celý vysmátý volal Sanchovi na mobil, že se asi ztratil a klátil se přitom po nějaké odpadky zanešené části pláže, která mu nebyla vůbec povědomá. „A proč jsme na stropě?“
Sancho převrátil oči. „Protože jsem nezaplatil účty za zemskou přitažlivost a odpojili mi ji.“
„Ohh. Tak!“ zazubil se široce Brandy a opile zamžikal. „Sancho!“ zaúpěl pak, posadil se a objal ho kolem krku. „Já tě mám tak hrozně moc rád, kámo!“ vyznal se ze svého aktuálně nejsilnějšího citu a z očí se mu začaly hrnout dojaté slzy. „Nevím, co bych bez tebe dělal…“
„Blil bys na záchytce,“ opáčil blonďák.
„Jooo… asi,“ popotáhnul Brandy a otřel si oči. „Ale nemluv o tom, nebo začnu. A pobliju ti celej strop.“
Sancho se uchechtl. „Hele, ty jsi fakt srandovní, když chlastáš. Možná by ses měl takhle spráskat častěji.“
„Jo, aby ses měl čím bavit.“ Brandy se odtáhl a praštil sebou zpět na jeho postel. „Bože mě je tak zle…“ Převalil se na bok a začal se pokoušet vstát. „Jdu do sprchy…“
„Proč mi chceš poblít zrovna sprchu?“
„Já… uh…“ Brandy se převalil přes okraj postele a s žuchnutím se složil na zem. „Nemluv o blití,“ mávla jedna jeho ruka a zase zmizela.
Sancho převrátil oči. Vstal a obešel postel. Sklonil se k Brandymu, který ležel v divné pozici s přivřenýma očima a slintal si na tričko, jako by měl paraplegii a propleskal ho po tvářích.
Brandy sebou trhnul a švihl rukou před sebe, div nevypíchl Sanchovi oko. „Chci do sprchy!“ trval na svém.
„No jo, tak fajn. Nevábně smrdíš a jsi celej uválenej. Kde ses vůbec coural celou noc?“
„Nó, byl jsem v pár barech... seznámil jsem se s takovou veselou partou a vyrazil s nimi ničit veřejnej majetek,“ zavzpomínal Brandy, jako na nějakou vydařenou společenskou událost, „no a pak jsem se trochu litoval… chodil jsem, bušil do popelnic a zpíval vánoční koledy…“
Sanchovi málem tekly slzy od smíchu. „Downhille, já tě miluju. Pojď,“ chytil ho za obě předloktí a s trochou námahy ho zvednul. „Jdem do sprchy. Dělej, pleť těma nohama.“
Brandy mu dal ruku kolem krku a pověsil se na něj plnou vahou. „Já tě taky miluju, Sancho. Víc, než kohokoliv…“ zamumlal mu do ucha.
„Jasně,“ řekl shovívavě blonďák.
Brandy se přitisknul tváří k jeho krku a nechal ho, aby ho celou cestu do koupelny vláčel. Pak se nechal usadit na zavřený záchod a pokoušel se zmátoženými pohyby svléknout si tričko. Ani jednou ale nedokázal zachytit prsty za spodní lem. Jako by se nemohl trefit.
Sancho znovu převrátil oči. „Jsem snad nějaká ošetřovatelka nesoběstačných pacošů?“ řekl spíš sám pro sebe, plácl Brandyho po rukou a triko z něj stáhnul sám.
„Kalhoty snad zvládneš, ne?“
Brandy se o to poctivě pokusil, ale nezvládl to. Zůstal na Sancha zírat s debilním úsměvem, roztaženými stehny a s rukama spuštěnýma do klína.
„Bože,“ zaúpěl Sancho. „Doufám, že si tohle nebudeš zítra pamatovat,“ zavrčel, rozepnul ho a co nejrychleji ho dostal i z kalhot. V jejich modelingové agentuře se ve sprchách viděli mnohokrát, ale přesto to teď bylo jaksi jiné. Brandymu dělalo předvádění podivným způsobem dobře.
„Hele, Sancho… myslíš, že mám velkýho ptáka?“ zeptal se zamyšleně a zítral si do rozkroku.
Blonďák povytáhnul jedno obočí. „Máš ohledně toho nějaký komplexy, že potřebuješ cizí názor?“
„Ne. Jen bych to chtěl od někoho slyšet,“ vytlemil se Brandy.
„Downhille, ty jsi čubka,“ řekl pobaveně Sancho, pomohl mu na nohy a dostrkal ho pod sprchu. Zapnul mu vlažnou, opřel ho o roh sprchového koutu a do ruky mu dal žíňku s mýdlem.
Než zavřel dveře sprcháče, Brandy po něm sjel pohledem. „A proč ty jsi pořád oblečenej?“ hrábl rukou po jeho nočních kalhotách. „To není fééér…“
Sancho jeho ruku odstrčil. „Přestaň a umývej se, ty idiote.“ Přibouchnul skleněné dveře a s povzdychnutím se posadil na zavřený záchod. Opřel si hlavu do dlaní. Bože, proč ho tak mučí?
„A dělej! Chci jít spat!“ křikl.
Po chvíli se ze prchy ozvalo chrápání. „Ježišmarja.“ Sancho otevřel a s Brandym, který si ustlal ve stoje v rohu sprchy, zatřásl.
„Konec srandy. Jde se do postele.“ Vytáhl ho ven a zabalil ho do velké osušky. Přičichl si k němu.
„Ještě jedna věc je nutná…“ usoudil.
Přimněl ho otevřít pusu a vmáčkl mu do ní nejméně půl tuby pasty. Brandy si napůl vypláchl pusu, napůl pastu spolykal, což bylo optimální pro osvěžení dechu a pak už ho Sancho zívajícího napůl dostrkal, napůl donesl do pokoje a hodil ho na svou postel.
„Pyžamo…“ zamumlal si a otevřel svoje šuplíky. Chvíli zvažoval, že mu dá růžové holčičí, co si u něj zapoměla Dianne, ale pak se rozhodl, že nebude tak krutý a vybral mu modré s králíčky, které dostal na Vánoce, ještě když byl teenager. Ráno mu může tvrdit, že si ho sám vyžádal.
„Ták, jedna ruka… sem! SEM říkám!“ komandoval ho, jako malé děcko, protože Brandy příliš nepolupracoval, místo toho pořád mlel o rozchodu a že se Abi zamilovala do jinýho a že kohosi uškrtí, až ho potká.
Po úmorné věčnosti snažení, byl Brandy oblečený a schloulený pochrupoval v nohách jeho postele.
Sancho ho z posledních sil dovlekl nahoru na polštář a zničeně se svalil vedle něj. Na obzoru už svítalo. Přetáhl přes sebe deku a ve stejném okamžiku se k němu Brandy přitulil a majetnicky si ho k sobě přitáhl, jako plyšáka. Zamumlal něco nesrozumitelného, z čeho šlo rozeznat jen ,..tě miluju..‘ a zavrtal se mu tváří do ramene.
Blonďák rezignovaně povzdychl a zavřel oči.
O něco později, když už Brandy tvrdě spal, se Sancho vymanil z jeho náruče, přetočil se na bok čelem k němu a opřel si hlavu o loket.
V růžovozlaté záři svítání se díval na Brandyho tvář. Vypadal ve spánku jako andílek… krásný a příliš naivní… Sancho povzdychl. Jo, Downhill byl prostě jen pitomá venkovanská naivka a on nevěděl proč toho zatraceně tolik cítí, kdykoliv se na něj podívá.
Zhluboka povzdychnul. Brandy byl ten poslední člověk, který se k němu hodil. Představoval si k sobě nějakou holku, jako byla jeho matka. Svobodomyslnou, praštěnou, bez iluzí, světaznalou, temperamentní…
A nebo raději vůbec nikoho. Ne na vážno.
Stále pro něj bylo příliš těžké pustit lidi k sobě, po všech těch loučeních, které za život prožil. Cestovali na tolik míst, kde poznal tolik lidí, kteří pro něj moc znamenali, ale které vždy nakonec musel opustit. Rozloučit se, ztratit je… Jako svou sestru. Už to nechtěl zažívat znovu. Sukničkářství a povrchní vztahy bylo nejlepší řešení.
A především nechtěl kluka. Za žádnou cenu nechtěl kluka. Už ne. S tím byly vždycky jen problémy a komplikace. I u Brandyho by byly, to mu bylo jasné. Už jen v tom, jak těžko by šlo ho svést, kvůli jeho zdrženlivé povaze.
Jenže Sanchovy city jako by měly vlastní rozum. Táhlo ho to k němu, jako kdyby měl v hrudi magnet. A někdy – jako právě teď – mu emoce svíraly hrdlo natolik, že bylo těžké se nadechnout.
Nesnášel tenhle pocit, ale byl vůči němu bezbranný. Kvůli němu nebyl schopný nechat Brandyho být, nevšímat si ho, neškádlit ho, neflirtovat s ním…
Byla samozřejmě totální pitomost založit tu jejich „Snídaňovou alianci“. Sám si tím házel klacky pod nohy. Kvůli tomu se vídali téměř každé ráno. Byla blbost i pomoct mu dostat se do modelingu, protože tak spolu trávili času ještě víc. A kardinální blbost byla začít si cokoliv s nadací, protože takhle se viděli dokonce i o víkendech, když neměli přehlídky.
Povzdychl. Ze začátku měl mylný dojem, že si svého pohledného souseda úspěšně drží od těla, ale místo toho zjišťoval, že má Brandyho plný život a plnou hlavu.
Ale proč sakra, proč?!
Jo, Brandy byl zábavný a bystrý. Málokdo ho uměl tolik pobavit různými hláškami a dobře se s ním hrál slovní fotbal – hru kdo koho vtipněji odpálkuje. Ale celkově…
,Nehodí se ke mně,‘ opakoval si umanutě.
Jenže stejně to bylo jedno. Rozumem pocitům neporučí.
Skousl ret, vstáhl ruku a zlehka se dotknul Brandyho tváře. Pohladil ji a pročísnul mu prsty vlasy za uchem. Díval se na něj, jemně mu hladil vlasy a sledoval, jestli se náhodou neprobudí. Ale Brandy spal dál, jako do vody hozený.
Prohlížel si jeho pohledné rysy, jeho zavřené oči a husté dlouhé řasy… jeho hezky tvarované rty…
V duchu se proklel, když pocítil touhu ho políbit. Na chvíli pevně zavřel oči a snažil se ovládnout. Ne, nebude ho líbat ve spaní! Ne, prostě ne, zakázal si to. Bylo by trapné, kdyby se přitom probudil. Co by mu řekl?
Zatím mu musela stačit vzpomínka na to, jak se krátce líbali pod vlivem alkoholu, když si na pláži vyžádal „pusinku na dobrou noc“. Tenkrát ho ještě ani nenapadlo, jak úžasné to bude – jak ostrá šimravá slast probleskne celým jeho tělem, když se dotknou jejich rty a ještě zesílí, když do líbání zapojí jazyky.
Od toho večera tušil, že se toho hloupého zakoukání do svého souseda asi jen tak nezbaví. A taky, že u Brandyho existuje určitý potenciál k bisexuálním sklonům.
Pohladil bříšky prstů jeho hladkou líci.
,Prý že mě miluje… víc než kohokoliv…‘ vybavil si jeho opilecké blábolení a neubránil se přihlouplému úsměvu. Dnešek možnost Brandyho bisexuálních sklonů jen potvrdil. A navíc byl KONEČNĚ single! Sancho věděl, že by z toho neměl mít radost, ale stejně ji cítil. Byl prostě šmejd.
Nepřestával Brandyho hladit, a pak se naklonil blíž a vtiskl mu alespoň polibek na čelo.
Nakonec se k němu přitulil, takže se čely dotýkali, objal ho kolem pasu a zavřel oči. Jeho tělem se rozlévalo příjemné teplo. Bylo krásné mít ho takhle blízko. Připomnělo mu to něčím tu noc po jeho noční můře, když ho Brandy držel v náručí.
Brandy byl jediný, komu se s tím, co se stalo Synthii, dokázal svěřit. Jediný, před kým se dokázal víc otevřít a být zranitelný.
Bylo to asi i tím, že Brandy s druhými nesoupeřil, jako většina kluků a nemusel pořád jen dokazovat svou mužnost. Někdy spolu sice soutěžili při sportu, ale to byly jen hry, Brandyho to nebral do hloubky. Nemusel být nutně ve všem lepší, nenapadlo ho někomu něco nepřát a taky nebyl falešný, jako někteří, co si s člověkem povídali a za zády ho pomlouvali. Byl zkrátka opravdovým přítelem, se kterým se mohl cítit bezpečně.
Ztratil díky němu velkou část ze své potřeby za každou cenu zachovávat svou důstojnost a cítil se o to šťastnější. Možná, že proto ho tolik zbožňoval…
V každém případě se rozhodl, že až se příště naskytne příležitost Brandyho svést, nepromarní ji.
***
Brandy se ráno vzbudil do hrozné kocoviny. V hlavě mu pulsovalo a bodalo a cítil se, jako by se mu lebka scvrkla o dvě čísla. Žaludek na tom nebyl o moc líp. V hrdle měl bolestně vyschlo a z vlastního ranního dechu mu bylo zle. Nepoznával, kde to je, dokud se ve dveřích neobjevil polonahý Sancho s rozčepýřenými vlasy a kartáčkem na zuby v koutku pusy.
„No to je dost, že ses probral z komatu! Už jsem tě chtěl odpojit od přístrojů,“ prohlásil. Došel k němu a podal mu z nočního stolku velkou sklenici vody, aby doplnil tekutiny.
Brandy ji do sebe žíznivě obrátil téměř na jeden lok. Pak si přejel rukou přes obličej a rozhlédl se, jako by mu konečně došlo, kde vlastně je. „Pane Bože,“ zachrčel, „co ZASE dělám ve tvé posteli?“
„Vážně chceš znát detaily?“ povytáhl jedno obočí Sancho.
„Ummh…“ Brandy se trochu zarděl, když si prohlédl své trapné pyžámko s králíčky. „No já nevím. Vypadá to, že se včera děly strašný věci.“
„Hm, to jo,“ přikývl spokojeně Sancho a svým ležérním krokem vešel do ložnice. „Škoda, že jsem si tě v tom tvým včerejším stavu nanafotil. Mohl jsem tě dát v agentuře na nástěnku.“
Brandy rudnul čímdál víc. „Sakra, Sancho, tak mi řekni, co jsem dělal, prosím!“
„Nic si nepamatuješ?“
„Poslední věc… že jsem běhal po venku s nějakýma chuligánama a – proboha, proč jsme trhali na veřejných záchodcích ze země tu záchodovou mísu?“ vytřeštil oči.
Sancho se jen ušklíbl. „Máš štěstí, že tě nezatkli. Protože já bych za tebe kauci neplatil.“
„To je mi jasný,“ zavrčel Brandy a loupnul po něm okem. „Tak co teda? Budil jsem veřejný pohoršení, nebo co? A co tady? Jak jsem se dostal do toho pyžama?“ čichl ke své paži. „A co že nesmrdím? Tys mě snad koupal?“
„Ty sám jsi chtěl do sprchy. Tam ses rozjel nejvíc. Vytasil jsi na mě péro a ptal ses, jestli ho máš velkýho.“
„Ne...“ zděsil se Brandy, „ty vole – kecáš!“
„Je to pravda. Budu z toho mít doživotní trauma. Už mi začíná cukat oko, vidíš?“ ukázal si na oční koutek.
Brandy zaúpěl studem a sesunul se zpět do peřin. Přikryl si hlavu Sanchovým polštářem a prohlašoval, že chce umřít.
Sancho si podal mobil a strhnul z něj deku. „Vydrž, to pyžamo je světový,“ řekl a už dělal jednu fotku za druhou.
„Sanchooo!“ úpěl Brandy. Nevěda, kam se schovat, se hrabal i pod druhý polšťář, v marné snaze vejít se pod něj celý. „Di do prdele!“
Blonďák zařičel smíchem, který přešel v kuřácký kašel. Pohlédl na display. „Jo. Letos zaručeně vyhraješ soutěž o modela roku,“ přikývnul.
Brandy chtěl vstát a mobil mu vzít, aby fotky vymazal, ale silné bodnutí v hlavě ho přimělo vrátit se zpět do lehu. Dneska se teda na přednášky nedoplazí. Ne v tomhle stavu.
Sancho, jako by mu četl myšlenky.
„Ještě se prospi,“ uslyšel nad sebou jeho vlídný hlas, poté, co dostal zpátky deku. Možná se nad ním konečně slitoval. „Já dneska taky nejdu do pakárny, takže ti udělám něco na kocovinu. Mám od jedné bejvalky skvělej recept.“
„Díky,“ šeptl Brandy a chabě se pousmál.
„Máš zač,“ vrátil se ke své kousavosti Sancho, foukl si do ofiny a odkráčel do kuchyňky.
Brandy se schoulil v posteli a povzdychnul. Vlastně bylo lepší, když ho Sancho ztrapňoval, protože teď zase musel myslet na důvod, proč se opil – na Abi.
***
Kolem druhé hodiny odpoledne už seděli na balkoně a z kocoviny vyspalý Brandy líčil Sanchovi, co se včera večer stalo. Ten však roli důvěrníka nesl těžce. „Na tohle já vážně nejsem,“ hučel. „Až přijde Rory, můžeš to probrat s ním… nevíš, do kolika má přednášky?“
„Ty jsi teda kámoš!“ mračil se na něj Brandy. „Ani mi neporadíš. Pořád ji mám rád, takže nevím, jestli se s ní mám rozejít, nebo jí ještě dát šanci… Možná bych jí dokázal odpustit…“
„Málem jsi prorazil futra, když jsi vyšel na balkon s těma parohama, co ti nasadila a ty jí chceš dávat šanci?“
„To ty přece pořád říkáš, že bysme neměli být majetničtí a… být tolerantní… a to všechno. Kdys změnil názor?“
Sancho pokrčil rameny. „To je můj svět. Tvůj je jinej.“
To náhodou dávalo smysl. Brandy povzdychl a svezl se hlouběji do židle.
Sancho se zvedl a shlédl dolů z balkonu. „Á – už je tady máme, naše hrdličky! Můžeš to začít hustit do nich.“
Brandy s úšklebkem vstal, opřel se o zábradlí lokty a sebral Sanchovi cigaretu, kterou si plánoval zapálit. Jindy mu to tolik nevadilo, ale dnes byl pořád ještě jaksi rozcitlivělý a z cigaretového kouře ho bolela hlava. Hodil cigaretu z balkonu, ignorujíc Sanchův konsternovaný výraz a sledoval, jak po ulici směrem k jejich domu míří Rory a Vinc, kteří si na vodítku vedou Vincova psa Iggyho, něčemu se spolu smějí a zamilovaně se na sebe dívají.
„Mohli bysme je občas nechat přespat v tvým a Roryho bytě, co myslíš?“ nadhodil Sancho. „Ať nemusej platit za hotel. Už je to stejně jedno, když my dva spolu spíme.“
„V jedný posteli snad chceš říct,“ dodal Brandy.
Sancho se jen uculil.
Brandy převrátil oči a znovu kouknul dolů na blížící se dvojici. Zrovna venčili psa na travnaté části malého parčíku. „Ach jo… jak dlouho už spolu choděj? Skoro stejně dlouho, jako já a Abi a pořád jsou tak spokojení a zamilovaní… Někdo má fakt štěstí…“
„Jsou to dva kluci,“ řekl Sancho. „Neznáš to rčení, že ženy jsou z Venuše a muži z Marsu?“
„Znám, no a?“
„Holky jsou skvělý, ne že ne,“ dodal Sancho, „zvlášť ty inteligentní. Ale máme prostě od přírody daný odlišný myšlení a psychiku. Gayové mají v tomhle výhodu. Oba mají mužsky strukturovanej mozek – podobný prožívání, vnímání, styl komunikace, líp se dohodnou i na aktivitách ve volným čase, protože oba mají klučičí koníčky. Například s holkou na playstationu většinou nezapaříš, nezafandíš si u sportu a tak… nedají se s ní dělat typický klukoviny…“ Mávl rukou směrem k Rorymu a Vincovi. „Ale pro ně to musí být jako randit s nejlepším kámošem. A říká se, že kamarádství a láska dohromady je nejlepší kombinace.“
„Je fakt, že někdy je mluvit s holkou jako mluvit s mimozemšťanem,“ souhlasil Brandy. „Ale ani stejný pohlaví není záruka, že vztah bude šťastnější a delší. Pokud vím, tak gay vztahy jsou známý tím, že jsou spíš kratší, než hetero. Hetero dvojice pak u sebe drží děti, ne?“
Blonďák pokrčil rameny. „No, rozhodně je to záruka, že budeš přesně vědět, co dělat v posteli, když máš stejný nářadíčko a moc dobře víš, jak s ním zacházet.“
Brandy na něj pobaveně kouknul. „Sancho, jestli ty se nechceš přeorientovat?“
„Já jo?“ povytáhl jedno obočí blonďák. „To TY jsi mi včera asi desetkrát vyznal lásku. Prý že mě miluješ… víc než kohokoliv. Jo, tak jsi to říkal.“
„Cože?“ zrozpačitěl Brandy. „Teda, já byl fakt mimo… A nebo kecáš.“
„Nekecám,“ usmíval se Sancho. Zahýbal obočím. „Asi jsi chtěl utěšit, co?“ naklonil se blíž a zatvářil se jako Bůh flirtu. „Říkal sis, že už máš holek dost, tak to dáš dohromady se svým sexy kámošem?“
Brandy ho celý zrudlý odstrčil. „Di někam.“
V tom se ozval zvonek u dveří, což pravděpodobně znamenalo, že ,hrdličky‘ je jdou navštívit.
„Otevřu jim,“ nabídl se hned Brandy, aby trapný rozhovor ukončil a rychle zamířil do předsíně.
,Ale nejspíš jsem to fakt řekl,‘ pomyslel si cestou a vrtěl nad sebou hlavou. Věděl, že Sancha nehorázně obdivuje. Byl jako nějaký jeho idol, vzor a stal se opravdu jedním z nejdůležitějších lidí v jeho životě. Ale vyznávat mu lásku? Už se prostě nikdy nesmí tolik opít. Už tak ho Sancho může kvůli všemu, co včera vyváděl, ztrapňovat celý další měsíc.
Brandy nad tou myšlenkou povzdychl a otevřel dveře. Byli to oni.
„No nazdár!“ usmál se na šťastný pár.
„Ahoj! Tady jsi!“ zubil se Rory. „Kde jinde taky, že jo?“ Kolem Brandyho s chrastěním obojku proběhl Vincův pes a zamířil poslintat Sancha. „Vy dva jste poslední dobou nerozluční,“ poznamenal při vyzouvání bot.
„Hm… no jo… já jsem totiž včera trochu vyváděl,“ rozpačitě si drbal vlasy Brandy. „Sancho mě zachránil před jistou záchytkou a nechal mě tady přespat.“
Rory vykulil oči. „Před záchytkou? A co se stalo?“
Brandy se ohlédl přes rameno. „Řeknu ti to později. Sancho to už nechce poslouchat.“
Blonďák se objevil za ním. „Sedni vobludo!“ poručil Iggymu, který do něj šťouchal vlhkým čumákem. „Jo, to teda nechci. Už mi z toho zvoní v uších. Pojďte dál vy dva, dáme si kafe. Čemu vděčím za vaši půvabnou návštěvu?“
„Jdeme se domluvit, jak oslavíme Roryho dvacátý narozky!“ zahlaholil vesele Vinc a postrkoval oslavence před sebou. „Vlastně je měl už víc než před měsícem a přede všema to tajil! Věřili byste tomu? Ještě že jsem ho odhalil, podvodníka,“ zubil se.
„Dvacátý? Tak to chce něco opravdu speciálního,“ mínil Sancho a Rory zoufale zasténal.
Posadili se do obýváku a probírali se návrhy, co uspořádat za akci, ale Brandy poslouchal jen napůl a spíš se věnoval drbání psa, který mu láskyplnně slintal na tričko. Na mozek mu znovu dotírala deprese ze včerejška a myslel i na problémy se školou.
„A co bys chtěl podniknout ty, Brandy?“ zeptal se ho Rory.
Brandy se probral z úvah. „No… já nevím… třeba si udělat oheň na pláži… opíct buřty… zahrát na kytaru, zazpívat… a tak… to by mohlo být fajn, ne?“
Vinc a Rory si vyměnili pohled.
Sancho se uchechtnul.
„Co zas?!“ obořil se na něj Brandy.
Blonďák zavrtěl hlavou. „Nic.“ Odkašlal si a znělo to jako ,vidlák‘. „No takže se shodneme, že půjdem do gay baru.“
„Gay baru?“ opakoval udiveně Brandy.
„A kam jinam bys chtěl jít?“ kouknul na něj Sancho. „Rory a Vinc si tam budou moc spolu zatančit. Ty bys je snad bral do obyčejnýho klubu, plnýho homofobů?“
Brandy se zarazil. „To ne…“
„Tak vidíš,“ opáčil Sancho.
„A tys tam někdy byl? V gay baru?“
„Jasně, proč ne?“ pokrčil rameny blonďák.
Brandy uvažoval, co tam asi dělal. Možná tam byl s přáteli, nebo jen tak ze zvědavosti. Sancho rád prozkoumával všechno. Prostě herec.
„Tak fajn,“ řekl Rorymu a Vincovi, „půjdu s váma. Vlastně je to dobrej nápad,“ uznal. „Taky chci, abyste si spolu mohli zatančit.“
Vinc a Rory se ihned začali dojímat nad tím, jak mají úžasné přátele, jak jsou vděční, že je mají a Sancho vrčel, ať s těmi výlevy okamžitě přestanou.
Brandy znovu přestával poslouchat, když začali plánovat zbytek dne – kde a kdy se předají dárky, koho pozvou, co bude k jídlu a podobně – a přemýšlel si o svém. Jenže pak zaslechl, jak Sancho prohlašuje, že si musí koupit šminky. Konsternovaně na blonďáka pohlédl. „A tys ještě žádný neměl?“ pokusil se o vtip.
„Člověče neměl.“
„A na co je potřebuješ?“
„Protože OSLAVA!“ rozzářil se, jak vánoční stromeček blonďák.
„Bože můj…“ pleskl si ruku na čelo Brandy a zůstal tak. Rory i Vinc se rozesmáli.
Oslava byla v Sanchově světě omluvou pro cokoliv. Chudák Rory, říkal si. Někdo tak plachý, jako on, by mohl mít z představ, jak chce Sancho slavit jeho narozky, trauma.
Bude muset později se Sanchem hodit řeč a rozmluvit mu jeho typické nápady, jako třeba marihuanu, éčko a podobné „veselé drogy‘‘, jak tomu říkali jeho veselí spolužáci z umělecké školy, a nebo lechtivé společenské hry, kterých Sancho znal obdivuhodnou spoustu. Mohlo by to skončit dost jinak, než vtipně.
***
Už jen proto, že celou záležitost nemohl nechat nedořešenou, pozval Brandy Abigail na poslední schůzku. Napsal jí ale rovnou v SMS, že to není rande, jen setkání, aby si všechno vyříkali. Souhlasila, že je to dobrý nápad.
Sešli se u mola – na jejich typickém místě, posadili se do písku pod palmami a už docela v klidu si promluvili. Přiznala se mu, že prý se do Adama opravdu zamilovala a že na tři měsíce odjede na praxi, kterou jí domluvil v Madison Hills. Řekla mu taky, že Adama jen dvakrát líbala, ale nespala s ním. Znělo to naprosto upřímně, takže jí věřil. Rozhodně se mu díky tomu dost ulevilo, protože s pomyšlením, že byl podveden, se jeho mužská hrdost vypořádávala nejhůř.
Oba mrzelo, že jim to nevyšlo, ale shodli se, že zažili hezké časy a nelitují toho. Když ji naposledy objal, trochu brečela a omlouvala se, ale Brandy jí řekl, že i on udělal chybu v tom, že se jí dost nevěnoval, a že se může stát, že se člověk zamiluje do jiného, že to chápe. Připomněl jí taky, že neměli ani shodné životní představy, protože on sám chtěl mít děti až kolem třiceti a ona co nejdřív. To mu odkývla a vypadala už klidnější.
Poté, co se rozloučili a Brandy se po pláži coural směrem domů, měl ze všeho dobrý pocit. Aby se lidi rozešli v míru, bylo dost vzácné, to věděl. I některé jeho dřívější rozchody byly mnohem dramatičtější. A že jim to nevyšlo? Každá prostě nemohla být ta pravá.
TBC...
