SLASH POVÍDKY od Key

HoH Kapitola 6 - Den dětí

(Hodně HUMORU, erotiky a flirtu... :) Jedno velmi nečekané DRAMA jménem Čoučou... Roztomilé momenty, které lezou Sanchovi na nervy... A dokonce i jedna rvačka.)

Varování: 18+!

 

Nad ránem Brandy zjistil, že Sancho je neomalený zloděj dek, i polštářů. Málem vybuchl smíchy, když ho uviděl ležet na nakřečkované hromadě lůžkovin a blaženě slintat. On sám byl bez polštáře i deky a jeho ranní stání tak bylo odhalené světu. Začervenal se a jednu deku z pod něj začal tahat, aby se mohl přikrýt.

„Co děláš? Je brzo…“ zavrčel Sancho, protože si myslel, že ho už budí.

„Ukradl jsi mi deku.“

„Mrffhh…“

„Já věděl, že to řekneš.“

Sancho se pousmál jedním koutkem a trochu se nadzvedl, aby Brandy deku mohl vytáhnou. Všiml si přitom, že stojí i jemu. Odvrátil se a rychle se do deky zachumlal. Sice si potřeboval ulevit, aby mohl spát dál, ale nechtělo se mu vstávat, bylo dnes docela chladno a vymrzlá koupelka ho moc nelákala. Kdyby byl sám, tak si to udělá pod dekou a ještě aspoň na dvě hodiny zabere. Takové dilema.

Prohlížel si Sancha, který vypadal, že už zase spí. Sledoval chvíli jeho dech, a když se přesvědčil, že zloděj dek je v říši snů, otočil se k němu zády a vklouznul si rukou do spodního prádla. Potichu se dráždil, hryzal se do rtů a hlavou mu běžely žhavé vzpomínky na to, jak ho Sancho včera kouřil. Vzrušovalo ho to tak strašně, že mu bylo jasné, že za chvíli bude.

A v tom z něj byla stažena deka. Myslel, že to Sancho udělal ve spaní, tak se otočil, že si ji prostě vezme zpátky, ale uviděl jeho rozjařený, vytlemený ksicht a legračně rozčepýřené blond vlasy. „Hezká show po ránu! Až s tím budeš hotovej, obstaral bys i mýho?“

„Sakra, ty jeden zmrde šmíráckej! Masturbace je čistě osobní, soukromá záležitost, mohl bys to respektovat? A vrať mi deku.“

„Čistě osobní a soukromá, hm. A proto jsi nešel do koupelny, ale rajcuješ mě tady. Vidím v tom skrytý motivy.“

Brandy převrátil oči. „Můj skrytej motiv je leda ten, že je mi mimo postel zima, když je pět ráno.“

„Ále, výmluvy, výmluvy. Sundej trencle.“

„Sancho…“

„Tohle nemůžeš dělat někomu, jako jsem já, a pak couvat. Jsem sexoholik.“

„A co já s tím?“

Sancho se predátorsky zazubil a v zápětí ho objal kolem pasu, přitiskl se svým horkým nahým tělem zezadu na Brandyho a náruživě mu začal zulíbávat rameno, pokračoval na krk, který pokrýval vlhkým smyslným laskáním, zatímco mu hladil břicho a přejížděl mu dlaní na hrudník, kde prsty dráždil jeho bradavky. Brandy si prostě nemohl pomoct, začal sténat a prudce, přerývaně oddechovat.

V tom se Sancho odtáhl a překulil se zpět na svou polovinu. Brandy frustrovaně zavrčel a otočil se. „Co sakra?“

„No? – Jaký to je? Nažhavit a ponechat?“ vysíral ho blonďák.

Brandy rezignovaně převrátil oči. Člověk opravdu nemůže vlézt do postele s někým, jako je Sancho Kalimac a myslet si, že se bude jen spát. Včera byl naivní. Povzdychnul a stáhnul si spodní prádlo z boků.

Sancho se mlsně zadíval na jeho pyšně stojící úd, a pak se svléknul taky.

Lehnul si blíž k němu a kývnul. „Tak do toho.“

Brandy pochopil, že Sancho chce, aby honil sebe a zároveň i jeho. Připadal si, jako nějaká neplacená ruční služba, ale asi si to Sancho za ten fantastickej včerejšek ve sprše zasloužil, takže si naplival do dlaní a pustil se do toho.

Bylo to velice erotické a oba byli brzy hotoví. Když si utírali břicha kapesníčky, Brandy dodal: „Když jsme u skrytých motivů, už chápu, proč jsi mi nabízel pohodlný spaní. A já vůl si myslel, že ti jde o mý pohodlí.“

„Cožéé?“ tvářil se jako nevinnost sama Sancho, ale nežral mu to.

 

***

I přesto, že Brandy Sanchovi ani podruhé (a ráno potřetí) neodolal, jeho obavy, že to naruší jejich přátelství, se v příštích dnech bohudík nenaplnily.

Sice byl první den po posledním úletu při komunikaci s ním trochu rozpačitý, protože intenzita erotických prožitků byla prostě bláznivě intenzivní a nemohl se na něj podívat, aniž by se mu vybavovaly ty nejvzrušivější vzpomínky, ale postupně se to bohudík vrátilo do normálu. Možná i proto, že vždycky byli v první řadě kámoši. Takže co jiného můžem mimo postel být? říkal si. Jejich interakce byla víceméně stejná jako dřív. Jen se teď cítili tak jaksi spiklenecky. Měli své malé sprosté tajemství.

Taky si logicky byli bližší, než kdykoliv dřív. Poté, co Sancha utěšoval po jeho noční můře, si Brandy nemyslel, že u nich dvou existuje možnost většího sblížení, ale to ještě nevěděl, že jeho kámoš je mnohem ujetější sexuální maniak, než tušil, který ho zatáhne do svých choutek ještě mnohem důkladněji, než že mu představí anální vibrátorek.

Nedefinovali, co ty úlety měly znamenat, ani jestli se to bude opakovat, asi hlavně proto, že Sancho se vyhýbal jakýmkoli vážným rozhovorům. Brandy ale odhadoval, že si z něj chce udělat něco jako „kamaráda s výhodami“ zatímco jsou oba nezadaní.

Upřímně řečeno by to své výhody mělo, uvažoval. V devatenácti letech byl – jako každý mladý zdravý kluk – téměř permanentně nadržený a mít na úlety někoho, komu věří, by nemuselo být špatné. Vsadil by se, že Sancho přemýšlí podobně.

No, pokud zase přijde ta správná nálada a budou mít byt pro sebe, tak proč ne? Můžou občas… vybít napjetí.

Byla tu jen jedna možná komplikace. Sancho byl, jak sám říkal, sexoholik a Brandy se proto trochu bál, že by mohl začít být nenasytný – chtít úlety čímdál častěji a chtít zacházet dál. Něco takového by časem vážně mohlo posrat jejich přátelství.

On sám chtěl především, aby byli kámoši, to pro něj bylo nejdůležitější ze všeho. Nechtěl Sancha nikdy ztratit. Pletky s ním sice byly děsně rajcovní, ale zkrátka nechtěl aby nějak… překročili bod, ze kterého už není návratu.

Nejlepší přátelé většinou zůstávali po celý život, milenci málokdy.

 

Jeho vlastní sexuální orientace byla tím, co překvapivě jeho mysl zaměstnávalo nejmíň. Možná proto, že už byl tolik zvyklý na vztah Roryho a Vince, jako by to bylo úplně normální. Nebo proto, že být bisexuál, by zase nebyla tak velká změna. Pořád by byl hetero, jen měl víc možností ve výběru partnera, které by ani nemusel nikdy využít.

Jen mu občas trochu vrtalo hlavou, v čem to vlastně vězí, jestli je vážně tak snadné mít sex i s klukem – pokud je výjimečně atraktivní a důvěřuje mu – a nebo jestli je opravdu bi. Nikdy dřív na žádného kluka tímhle způsobem ani nepomyslel, to ho na tom mátlo. Nešlo mu o nějakou definici, nálepku, pod kterou by se zařadil, spíš se v sobě chtěl líp vyznat.

Věděl, že by to mohl probrat s Rorym, jenže zjišťoval, že právě o tomhle se s ním bavit nedokáže. Bylo to paradoxní – jediný, kdo by ho nesoudil, možná mu i poradil a navíc jeho skvělý kamarád a on...? No, prostě byl pitomec.

 

Od poloviny týdne pak Brandymu začala ležet na mysli mnohem závažnější záležitost, než pletky, dostal totiž papír ze studijního oddělení. Stále jim šlo o tu blbou zameškanou zkoušku. Jedna chyba a oni to označovali jako ‘‘hrubou nekázeň‘‘. Jen proto, že neměl jak svou nepřítomnost omluvit (nebyl nemocný, nebo u lékaře.) Na Azembacherce se tyhle věci braly přísně, asi proto taky patřila k nejlepším ve státech. Kvůli nekázni člověk mohl dostat dokonce i vyhazov, což ho přímo děsilo.

Po vyhledávání rad všude možně, podal oficiální žádost o opravný termín, a teď čekal a okusoval si nehty, jestli ji přijmou. Zároveň se pokoušel domluvit se na praxích navíc, aby svou chybu aspoň nějak vynahradil, a taky na výpomocích s úklidem bazénu a podobně. Asi to byla blbost, ale chtěl aspoň ukázat iniciativu.

Ani představa opakování ročníku ho zrovna nelákala. Styděl by se přede všemi, jaký je looser, nevěděl by, jak by to vysvětlil rodičům a především by v Miami musel zůstat poslední rok sám, bez přátel, kteří by se mezitím rozprchli do světa.

Pobyt ve škole teď pro něj byl kvůli těmhle úvahám nezvykle depresivní a byl vděčný za cokoliv co ho mohlo rozptýlit.

 

Ve čtvrtek odpoledne ho Sancho pozval k sobě na hraní na playstationu, což jako rozptýlení fungovalo dokonale.

Seděli společně na zemi na polštářích před obrazovkou a bavili se při hraní nové střílečky k filmu Transformers.

Playstation je aspoň vynález, říkal si Brandy. Mnohem lepší, než ty staré hrací konzole, co mívali v jejich vísce, když byl malý, kde se dal hrát nanejvýš tetris. Na několik hodin přitom nemyslel na nic negativního a byl za to Sanchovi opravdu vděčný.

Ještě raději pak byl, když se dočkal pátku.

Čekal ho už jen přípravný kurz, (který jim Rory stále připomínal) a těšil se na sobotu, až pojedou s HoH do Orlanda, na Den dětí. 

***

Na povinnou rekvalifikaci v první pomoci, specializace ,děti od 2 – 10 let‘ společně vyrazili odpoledne po přednáškách, a oba ji úspěšně absolvovali, i když sami nechápali, jak se jim to podařilo.

Ve čtyři se kluci s dalšími asi deseti mladými lidmi ocitli v malé učebně plné karimatek, zdravotnických přístrojů a především panen, které představovaly mimina a děti různého věku.

Připadali si tam dost nepatřičně.

„Ó, bože,“ komentoval to polohlasně Sancho, „tohle je jak noční můra – mimino, kam se podíváš…“ Popadl za nohu nejbližší plastovou pannu, zhoupl s ní tak, aby byla hlavou nahoru a podával ji Brandymu.

„Ty seš přímo prototyp otcovství, vole,“ šeptnul Brandy, který si všimnul, jak pohoršeně se na Sancha dívá jakási zrzka, která stála opodál. Sebral mu pannu a přivinul si ji do náruče. „Takhle se má držet dítě.“

Zrzka se na něj usmála. Brandy jí úsměv vrátil.                                                            

„Chlípníku, neflirtuj!“ píchl ho prstem do hrudi Sancho. „Tady nejsi proto, abys podváděl svou těhotnou přítelkyni.“

Zrzka zpražila pohledem i Brandyho. Nejspíš si na něj zrovna udělala názor.

Brandy dal Sanchovi herdu do zad. „Od kdy mám těhotnou přítelkyni, ty sráči?“

„Mladí pánové vzadu se budou vyjadřovat SLUŠNĚ! Nebo je odsud vykážeme,“ sjela je instruktorka, která si u stolku vepředu chystala pomůcky.

„Skvělý,“ protáhl obličej Brandy. „Jsme tady pět minut a už všechny sereme.“

„Tak počkej, já ti trochu napravím reputaci,“ řekl mu Sancho a otočil se k zrzce. „On nemá těhotnou přítelkyni,“ sdělil jí, „to byl jen vtip. On totiž chodí se mnou.“

Brandy zrudnul a upřeně se díval do zdi. Za co?

Poté, co zdravotnická přednáška začala, se Brandy nejprve snažil uklidňovat rozjetého Sancha, který si nejspíš myslel, že ho nechají prolézt jen za účast. Nakonec se ale nechal strhnout a místo toho, aby dával pozor a učil se, jak se správně batoleti dává umělé dýchání, chcípal vzadu na karimatce smíchy, protože Sancho si nacpal hadrovou pannu pod tričko a dělal tam, že rodí.

Pln účasti ho chytil za ruku a dramaticky mu šeptal: „Musíš dýchat, dýchej!“ a oba z toho chytali záchvaty hysterického smíchu, které se snažili dusit v hromadě obvazů.

„Sorry, umřel jsem ti při porodu,“ podal mu ,dítě‘ smíchem vysílený Sancho. „Vychovej ho dobře, jmenuje se Sancho junior.“

„To ale vůbec není originální,“ mínil Brandy.

„Ty mě budeš kritizovat ještě po smrti?“ nakopnul ho do holeně blonďák.

V zápětí mu mimino přistálo na hlavě.

Nakonec dostali platné certifikáty nejspíš jen proto, aby je tam nemuseli trpět podruhé.

***


 

V sobotu ráno kluci se kluci sešli s velkou partou lidí z HoH a vyrazili na dvouhodinovou cestu vlakem z Miami do Orlanda.

Kalimac měl dnes od rána jakousi nervně-rozjívenou náladu a poutal na sebe pozornost ještě víc, než obvykle. Vysíral, nebo bavil kupé příběhy a hláškami a pak Brandy konečně zahlédl i střípky jeho hereckého talentu, když dělal impersonalizace známých osobností. Byl v tom vážně skvělý. Brandy si říkal, že je znát, že mezi herci vyrůstal a obkoukal díky tomu mnohem víc, než obyčejní studenti herectví, on to prostě měl „v krvi“ a nejen díky genům po po rodičích. Ve filmech byl také vždy poznat rozdíl mezi divadelními herci a televizními právě z tohoto důvodu.

Škoda, že není příležitost vidět Sancha hrát častěji, říkal si. Pak ho napadlo, že někdy by mohl zajít na nějaká představení jeho školy. Nejlíp potají, aby si z něj Sancho neutahoval, že je jeho oddaný fanoušek. Což byl.

 

Když pak vystoupili z vlaku, Sancho, který šel jako první, se najednou ke všem otočil čelem a začal je zdravit: „Čáu! No nazdár! Čus lidi! Jak se vede?“ A div je neobjímal, jako by je dva roky neviděl. Opravdu mu těžce hrabalo.

Pak hodil ruku kolem ramen Brandymu, kterého k sobě přitisknul. „Čau miláčku, jak ses měl?“ vlepil mu pusu na tvář. Brandy po něm střelil konsternovaným pohledem.

„Dobře. A ty, magore?“

Rory se hihňal, když je slyšel.

Prošli se členy HoH kusem města a zastavili se před vysokou budovou pod schody, na které vystoupila Natasha a rozhlédla se po všech, jako by se snažila zkontrolovat, jestli se jim nikdo nezatoulal. Sancho jejich průvod nazýval ,retardovanou školkou v přírodě‘, protože všichni měli baťůžky a jemu to přišlo směšné.

Rory vypadal šťastně, protože se mohl skrývat uprostřed malého davu s Vincem, který ho majetnicky držel kolem pasu a chvílemi ho líbal na spánek a do vlasů.

Zatímco Natasha všem něco vykládala, Sancho měl stále tendenci do Brandyho šťouchat, žduchat, šlapat mu po jeho nových botách (prý pro štěstí) a nakonec na něm trénoval vybírání kapes.

„To jsem se naučil v New Yorku. Poznáváš ji?“ ukazoval mu najednou jeho vlastní peněženku. Brandy překvapeně lapl po dechu. „Dej to sem!“

„Cítil jsi něco?“ ptal se blonďák. „Třeba mou ruku na prdeli?“

Brandymu cukly koutky. „Ani ne,“ zašeptal a peněženku mu vytrhl.

„Fajn… A tohle bys chtěl taky?“ ukázal mu Sancho pětistovku, zjevně z jeho peněženky, kterou lákavě zamával ve vzduchu.

„Bože, s kým já se to vůbec bavím?“ sykl Brandy a sebral mu i bankovku. Mluvil tiše, protože nechtěl, aby rušili Natashu. „A sériovej vrah náhodou nejsi?“

„Ale prosimtě. Tohle jsou základní tulácký dovednosti. Chceš ještě okrást?“

„Ne, díky.“

Sancho mu sundal ze zápěstí hodinky.

„To jsem ale cítil.“

„Sakra, na tohle nemám talent,“ hodil mu hodinky zpět Sancho. „Zkus okrást ty mě.“

Brandy převrátil oči, ale pak prostě sáhl dozadu, do jeho zadních kapes na riflích. Hm, ne, na zadku neměl nic. Pak zkusil pravou boční kapsu, taky nic. Asi měl všechno nalevo, nebo v baťůžku. „Ále, kašlu ti na to,“ mávnul rukou.

„Fajn. Ale dík, bylo to příjemný.“

Brandy tiše vyprskl smíchy a Sancho s ním. Lehce se začervenal. Tyhle vtípky a flirt získaly úplně jiný rozměr, teď když za sebou měli ty svoje úlety…

Zrovna my dva, říkal si Brandy. Bylo to tak ujeté a padené na hlavu, že chvílemi skoro nevěřil, že se vážně zapletl zrovna s ním… Ale byl to náhodou dost sexy pocit…

Byli teď… co vlastně byli? Pořád kámoši, jasně… ale…

„Tak co teda, Brandy? Sancho?“ uslyšel. Natasha se jich zjevně na něco ptala, možná už po několikáté.

„Co?“ zvednul hlavu Brandy a pohlédl na ni. Uvědomil si, že netuší, o čem celou dobu mluvila. Byl příliš zaměstnaný osaháváním Sanchova zadku. Podíval se na blonďáka. Ten jen pokrčil rameny.

„Erhm, mohla bys zopakovat dotaz?“ požádal ji.

Natasha na ně nevěřícně koukala. „Co je to s váma! Mluvím o tom tady už deset minut! Vy jste snad zhulení?“ přistoupila ke každému z nich blíž a přičichla k nim.

„Nejste…“ řekla. „Tak mě vnímejte, ano? Potřebuju vědět, jestli máte ty certifikáty z kurzu. Musím závazně nahlásit počet, kolik nás tam bude vypomáhat, takže potřebuju vědět, jestli se k nám hodláte připojit, jako pomocní pedagovové.“

„Pedagogové?“ podivil se Sancho, který si z ní očividně dělal prdel.

„Ano! Pomocní pedagogové!“ zvyšovala na ně hlas rozčílená Natasha.

„Certifikáty?“ zeptal se stejně nablble Brandy.

Bylo legrační ji popichovat.

„Jo, vy dva debilové,“ vyjela na ně. „Byli jste přece kvůli tomu na tom kurzu první pomoci, ne? Tak máte sakra ty papíry?“

Někdo vzadu se zachechtal, Myrta a Bonnie vrtěly hlavou a Rory s Vincem se na ně pobaveně dívali.

Sancho i Brandy si vyměnili uculený pohled a pak přikývli. Měli je v těch malých v baťozích na zádech.

„Aspoň něco,“ odechla si Tasha. „Takže zkráceně řečeno jsem mluvila o tom, že účastí na akci se zavazujete pomáhat s organizací jakkoliv to bude nutné a kdekoliv budete přiřazeni. Budete řídit různé soutěže pro děcka a podobně. A řídit se přitom etickým kodexem. Taky podávat lidem informace o naší nadaci.“

„Počkej jaký informace?“ zarazil se Brandy.

„Všechno jsem zrovna říkala,“ zavrčela. „Dostanete leták.“

„Tak proč jdem vůbec na schůzi, když jsi nám všechno řekla tady?“ zeptal se otráveně Sancho.

„Protože se chceme seznámit s Orlandskou pobočkou HoH a musíte všichni podepsat papíry o výpomoci, vzdání se výdělku a odevzdat ty certifikáty, ne snad?“

„Pořád se vším papírování,“ bručel Sancho.
Natasha nad nimi oběma jen znechuceně převrátila oči a odvelela všechny na schůzi.

 

Porada byla nudná jak kluci čekali. Jen samá administrativa. Brandy stačil sebrat Sanchovi jeho certifikát, než by z něj poskládal origami a radši je rovnou dal Tashe.

Podepsali nutné dokumenty a Miamské HoH se snažilo udržet si tvář před kolegy z Orlanda i přesto, že Brandy a Sancho se brzy začali chovat jako dva fakani, házeli po sobě zmuchlané papírky, chechtali se a vozili se na kolečkových židlích, kterými do sebe vráželi.

Pro Brandyho, který byl zvyklý být v nadaci považovaný za toho ,hodného a slušného‘, to byla zvláštní zkušenost, když se na něj dívali, jako na chuligána a rozhodl se, že zkusí tolik nepropadat Sanchovu zhoubnému vlivu.

 

Lidi z HoH se autobusy po skupinkách dopravili na místo a čekali, než se všichni sejdou.

Akce to byla opravdu obrovská. Rozlehlé travnaté prostranství u Orlandského sportovního stadionu bylo zastavěné různými stánky, kolotoči, prolézačkami a mnoha dalšími pestrobarevnými atrakcemi, s pódiem uprostřed. Hrála tu hlasitá popová hudba a začínaly se objevovat děti – skupinky s dvojicemi pěstounů, početnější seskupení z dětských domovů s vychovatelkami, i ty šťastnější s vlastními rodiči.

„Zatraceně, co já tady vůbec dělám?“ ptal se sám sebe konsternovaně Sancho. Už pět minut, po které čekali na příjez autobusu, kde byli Rory a Vinc, nervózně tahal kouř z cigarety, cvakal zapalovačem a hleděl na hlučnou drobotinu. S cigaretou ho do areálu nepustili.

„No co? Můžeš s děckama aspoň pokecat o filmech od Disneye,“ poplácal ho Brandy po rameni. Pak konečně zahlédl lidi z další zkupiny včetně Roryho a Vince. „Tam jsou, pojď.“

Sancho se k němu připojil a společně šli kamarádům naproti. „Ten vtip s Disneyovkama už je ohranej, Downhille,“ odsekl. „A humor ti dojde, až tady budeš muset některý z těch děcek resuscitovat.“

„Na to snad mají kvalifikovanější lidi. My jen budem utíral blinkánky,“ opáčil Brandy a musel se smát, když blonďák okamžitě nešťastně pohlédl na svoje oblečení. Měl na sobě slušivý komplet zvýrazňující jeho sportovní postavu a vlasy vyfoukané tak, že by mohl z fleku točit klip na MTV.

„Jo holt, jednou ses dal ze srandy k charitě, tak se postav čelem všem důsledkům,“ prohodil Brandy a účes mu rozdrbal.

Sancho, který si to nenechal líbit, ho shodil do keře. Brandy se z něj rozdurděně vyhrabal a bušil mu do baťůžku.

„Nech toho, vole! Zabiješ mi iPod!“ uhýbal mu blonďák.

Vzájemně se dokopali a dožduchali až do plechové budovy podobné skladišti, kde se rozdělovaly úkoly. Uvnitř byla spousta nejrůznějšího harampádí, u nějž Brandy nerozeznával účel a taky skupina mladých lidí, která se právě oblékala do kostýmů různých postaviček z pohádek. Byla tu Sněhurka, Medvídek Pů, Mauglí, Goofy, Mickey Mouse, Kačeři z Kačerova… zkrátka druhý DisneyLand.

Strčil do Sancha. „Čum na to, vole! Tvůj ráj na zemi. Zeptej se, jestli na tebe nějaká postava vyjde.“

Blonďák se kysele usmál. „Já tady jsem na okrasu, nemusí mě schovávat do kostýmu.“

Natasha k němu došla blíž. „Ne, Kalimacu, ty tady rozhodně nejsi na okrasu.“ Vrazila mu do ruky nějaké papíry. „Ty budeš makat a daleko od Brandyho, protože vy dva se evidentně příliš rozptylujete.“

„Slyšíš to, MILÁČKU?“ vyvalil Sancho oči na Brandyho, načež ho Natasha za loket odtáhla na druhou stranu místnosti.

 

„Takže si rozdělíme úkoly!“ postavil se do čela Vinc a ukazoval pravítkem na barevnou mapu celého prostranství, která byla vyvěšená na stěně. „Bezpečnost u prolízaček a houpaček v sektoru 1A si tedy vezmou na starost Sasha a Bonnie. Kdo se hlásí na asistování postiženým na WC, sektor 1B?“

Několik lidí zvedlo ruce a on si je zapsal.

Rozdělování pokračovalo a Brandy se stal asistentem zdravotníka, což byl Rory, který na to měl vědomosti ze školy. Sbalil si do baťohu lékárničku a hodil si ji na záda. Rory měl malý kufřík s červeným křížem, vysílačku, na krku fonendoskop a bílou doktorskou košili. Brandy dostal pásku na ruku s nápisem ,zdravotník‘ a připadal si vedle něj s baťůžkem, jak blbec.

Když ale zjistil, jak dopadl Kalimac, mohl se potrhat smíchy. Přiřadili ho totiž k řízení dopravy na malé autodráze. Dostal k tomu modrou dopraváckou košili s odznakem HoH, modrou kšiltovku a taky píšťalku. Když si aktivně vyzkoušel, jestli funguje, Natasha mu dala pohlavek.

„Mám těm fakanům psát diplomy za soutěž v jízdě na kole,“ stěžoval si blonďák, když se prodral davem zpět k Brandymu s Rorym a mával stohem tvrdých papírů. „Doufal jsem, že se dostanu na pódium a budu uvádět kapely! Nikdo tady nebere v potaz můj omračující talent.“

„Sancho, myslím, že tohle je tvá hlavní zkouška, jestli se hodíš na uvádění benefice,“ upozornil ho Rory. „Budou tě sledovat, jak ti to jde s dětmi.“

Blonďák se zarazil. „Aha… krucinál, tak to se musím snažit… Dík za tip.“

Rory přikývl.

Brandy sledoval z profilu jeho zamyšlený výraz a dlouhé řasy, a pak mu nahlédl přes rameno, aby se podíval na diplomy. Ucítil přitom vůni jeho kůže, která mu na chvilku připomněla některé jejich velmi nemravné aktivity. Odtáhl se a na vteřinu musel zavřít oči, aby se vzpamatoval.

„Ty diplomy jsi kreslil ty, viď, Rory?“ zeptal se.

„Jo,“ pousmál se skromně Rory. „Jsou podle mých návrhů.“

Sancho si obrázky zvířat prohlédl s novým zájmem. „Máš taky omračující talent. Z nás třech je totálně k ničemu jen Downhill.“

Brandy převrátil oči a vzal Roryho za loket. „Pojď, jdeme. Pacienti na nás čekají.“

„Ale nehrajte si spolu na doktora!“ volal za nimi Sancho a v zápětí slyšeli Natashin hlas: „Kalimacu! Měl jsi být na stanovišti už před pěti minutama, ale ty tady okouníš a vykecáváš se!“

Zřejmě svá slova doprovázela tím, že ho něčím tloukla, protože reagoval: „Au, Tasho! Co mě furt mlátíš? Můžeš mě pozvat na rande i bezbolestně!“

Brandy zbytek neslyšel, protože za nimi zapadly těžké kovové dveře a vyšli s Rorym na prosluněnou louku.

 

Nějakou dobu se nic nedělo a tak mohli jen postávat u stánku s občerstvením a lízat zmrzlinu, ale netrvalo dlouho a volali je ke kolotoči k prvnímu úrazu. Byla to holčička, která spadla z prolízačky a rozbila si kolena. Brandy se snažil být užitečný, ale se zdravotnickými pomůckami mu to nešlo. Neuměl ani pořádně rozlepit náplasti, jak byl nervózní, a tak se aspoň snažil dívenku uklidňovat a při ošetření rozptylovat prstovým divadlem, které hrál proti slunečnímu světlu na beton.

Když od případu odcházeli, omlouval se Rorymu, že je asistent na baterky, jenže Rory se na něj díval vyloženě dojatě. „Co to povídáš? Tak krásně jsi ji zabavil! Jsi skvělej asistent!“

Brandy pocítil příval pýchy a zazubil se.

Rory se náhle zastavil a zastínil si oči. „To ne, už zase! Já ho snad přetrhnu!“

Brandy se ohlédl směrem, kterým se Rory díval. U stánku s občerstvením tam stál Vinc a u něj přešlapoval nějaký pohledný kluk s foťákem kolem krku a něco do něj klavíroval. Vinc ho nejspíš poslouchal jen napůl, protože mu pohled neustále sklouzával k jeho polonahému hrudníku, který odhalovala rozepnutá košile. Hezký fotograf přejel bříškem prstu po Vincově paži a svůdně se usmál.

„A kterýho z nich?“ zeptal se Brandy.

„Já ani nevím!“ zuřil Rory a prudce oddechoval. „Ne, nebudu se rozčilovat,“ otočil se a rázoval se svým kufříkem dál. „Vždyť ať si to užijou,“ hučel.

„Občas je ale nutný ukázat, že žárlíš,“ mínil Brandy.

„To není můj styl,“ povzdychl Rory a zastavil se. „Pojď si dát ještě jednu zmrzlinu.“

„Nechceš raději tomu hejskovi dát do držky?“ ukázal palcem přes rameno Brandy.

„Ne, vážně ne. Chci jen čokoládovou zmrzlinu.“

„Máte ji mít, pane doktore,“ řekl Brandy a vyrazil ke stánku.

 

Během další hodiny ošetřili ještě několik škrábanců, krvácení z nosu a jedno podezření na úpal a pak se zašli podívat, jak se svým úkolem válčí Sancho.

Brandy musel nevěřícně vrtět hlavou, když uviděl, jakou show Kalimac na hřišti předvádí. Měl tady totální školku. Dětičky od dvou do pěti let. Pomáhal jim do úmoru nasedat na kola, přimontovával jim přídavná kolečka, tlačil je, když ještě nedosáhly na šlapátka, starší učil s asistencí jejich maminek jezdit a povzbuzoval je, aby se nebály.

„Víte, co mi říkala moje máma, když jsem se učil jezdit? Že mám myslet na to, že je vždycky se mnou můj anděl strážný,“ vykládal jim vypravěčským tónem, jako by předčítal pohádku. „A ten mě ochraňuje pokaždé, když se odrazím od země a dám nohy na šlapátka. Klidně se k němu před jízdou můžete pomodlit. Znáte ,Andělíčku, můj strážníčku?‘ “

Dětičky hromadně přikyvovaly a maminky se dojatě usmívaly.

Brandy pohlédl na Roryho. „Stvořili jsme monstrum.“

Rory se zasmál. „Jo…“ a dál na Sancha fascinovaně zíral. „Ale vidíš to, je jako vyměněnej… je to vůbec on? Ten tón hlasu… výraz ve tváři.. to, co říká…“

Brandy pokrčil rameny. „Je herec, umí se proměnit.“

„Myslíš? Vždyť ho skoro neznáme,“ řekl Rory. „Je to showman. Pořád samý vtípky a ironie. Ale o mnohých jeho stránkách určitě nic nevíme…“

Brandyho to přimělo k zamyšlení. Vzpomněl si na jeho noční můru, traumatické vzpomínky na Synthiu, fotky, které mu odmítl ukázat... Rory mohl mít pravdu. Když svou sestru tolik miloval, třeba ve skutečnosti k dětem vztah měl, jen to nerad ukazoval. Přece celkově špatně snášel projevování emocí…

Capartové se zatím polohlasně pomodlili:

 

„Andělíčku můj strážníčku,

opatruj mi mou dušičku,

opatruj ji ve dne v noci,

od škody i od zlé moci.

Andělíčku, strážce můj,

tělo, duši, opatruj.“

 

Maminkám ukápla slza dojetí, a pak se děti s rozzářenými výrazy rozjely. Všem to šlo dobře a Sancho s maminkami jim tleskali. Brandy a Rory se k polesku připojili a v tom si jich blonďák všimnul. Lehce zrudnul, hodil čepici vedoucího dráhy asistentovi a došel k nim.

„Krucinál, co vy tady děláte?“ ucedil koutkem úst. „Tohle jste fakt neměli vidět. Historku o tom, jak mě máma učila jezdit na kole, jsem si chtěl vzít do hrobu.“

„Vždyť to slyšeli všichni ti lidi,“ podivil se Rory.

„Chtěl jsem je pak zavraždit.“

Rory se zasmál. „Náhodou, jde ti to skvěle,“ pochválil ho. „A myslím, že tě to i baví.“

„Ale mlč. Leze mi to krkem…“ V tom kdosi vypískl a Sancho sebou trhnul. „Šmarja ne!“ otočil se a rozběhl se za děckem, které se na kole řítilo přímo do křoví, pod kterým byl malý svah, a včas ho zachytil za zadek sedátka.

„Jaktože mě andělíček nezaštavil?“ divilo se děcko a kulilo na Sancha velké modré oči.

„Protože poslal mě, víš. Tak to taky funguje,“ vysvětlil mu zadýchaně blonďák a vzal si ho do náruče. Řízení dopravdy nechal asistentovi a děcko donesl k Rorymu a Brandymu.

„Co myslíte, je to holka, nebo kluk? Vypadají všichni stejně.“

Děcko, asi pětileté, si cucalo palec a prohlíželo si je.

Brandy se uculil. „Myslím, že kluk. Komu jsi ho ukradl? Kde má mámu?“

„Tenhle je z děcáku. Ještě si ho nevzali ani pěstouni,“ sdělil jim Sancho. „Je to beztak hnus, že je jejich mámy nechtěj, že? Myslel jsem, že ta moje je hrozná, když se se mnou harcuje přes celý státy desetkrát sem a tam, ale taky mě mohla hodit někde do popelnice a nestarat se…“

„A pak bys dopadl, jako on. Vydanej na pospas nějakýmu šílenci s píšťalkou, co si hraje na pomocnýho pedagoga,“ poznamenal Brandy, který se nemohl přestat při pohledu na Sancha s dítětem v náručí široce zubit. Připadalo mu, že snad do tváří dostane křeč.

Blonďák na něj udělal ksicht. „Ty máš co říkat, zdravotníku na baterky. Sotva jsi prolezl kurz.“

„A kvůli komu asi? Já tam nezačal rodit!“                                                                    

„Cože?“ zamžikal Rory.

„Porodil jsem tam dítě,“ prohodil Sancho. „Ale bohužel jsem to nepřežil.“

„Takže vy jste tam místo učení dělali blbiny, že jo?“ pochopil to správně Rory.

„My dva?“ promrkl Brandy. „Nikdy.“

Rory zavrtěl hlavou a usmál se. „Vy dva jste se fakt hledali, až jste se našli.“

Děcko si začalo hrát se Sanchovou píšťalkou a strkat si ji do pusy. Sancho ji obrátil správným koncem a ukázal mu, jak do ní má foukat. Děcko pískalo a nadšením mu zářily oči.

„Myslím, že bys ho měl adoptovat,“ poznamenal s cukajícími koutky Rory.

Sancha to viditelně dorazilo. „Víte co, polibte mi prdel. Můžete pěkně jeden po druhým.“

V tom uslyšeli cvakání foťáku.

„Moc hezký… hej, natočte se víc ke mně!“

Brandy otočil hlavu a zjistil, že tam stojí ten pohledný černovlasý fotograf, který předtím balil Vince. Už sice neměl rozhalenou košili, ale pořád vypadal, jako chodící provokace s těmi svými pearcingy a linkami zvýrazněnýma očima.

Cvaknul je znovu a pak foťák spustil a nechal ho zavěšený kolem krku. „Čau, jsem Raphael,“ představil se a jeho bílozubý úsměv zazářil. „Dnešek fotím a budu fotit i benefici. Potřebuju udělat nějaký propagační fotky s někým fotogenickým a vy jste na to jak dělaní. Ty jsi možná až příliš hezkej,“ ukázal na Sancha. „Ale dej to dítě tuhle hnědoočkovi, to bude správně roztomilý.“

Rory se na něj obořil: „Děti nejsou rekvizity.“

Raphael zaváhal. „Co je? Dotknul jsem se tě nějak?“

„Ne, ale jeho přítele jo,“ poznamenal Brandy. „Ten zrzek, co za ním pořád běháš. Už ti svítá?“

„Ah... jo tak… Ale to je blbost,“ vymlouval se Raphael, „jenom jsme si povídali…“

Rory na něj nepřátelsky hleděl a založil ruce na prsou.

Brandy se mračil, aby v tom Rory nebyl sám.

Sancho zařval bolestí, protože děcko mu vytrhlo hrst vlasů. „Jauvajs, ty malej teroristo!“

„No tak fajn, mládeži,“ pokrčil rameny Raphael. „Nechcete mi pózovat, tak já jdu.“ Otočil se a odkráčel.

„Rozumím tomu dobře, že ti ten floutek leze do zelí, štěně?“ ukázal na odcházejícího Raphaela Sancho. „Podržte mi Čoučoua, já ho jdu zkopat.“

 „Čoučoua?“ Rory se zakuckal smíchy. „Chudák, ten teda dopadl. Ale nikoho nekop, to není tvoje starost. A tvoje taky ne, Brandy. Je to můj vztah, musím si to vyřešit sám.“

Oběma jim položil ruce na rameno. „Ale je to od vás milý. Díky.“

V tom se ozvalo škrtání ve vysílačce, kterou měl Rory zavěšenou na pásku: „Zdravotníci! Zdravotníci do sektoru 3B!“ a Rory s Brandym okamžitě roztáhli mapu areálu, aby se podívali, kam mají běžet.
 

Dětský den úspěšně pokračoval. Brandy a Rory měli plné ruce práce, dokud je konečně po třech hodinách nevystřídala jiná dvojice. Volno dostal i Sancho a nadšeně odhodil dopraváckou čepici a svlékl košili. „Svobodá! Juhů!“ hulákal a točil košilí nad hlavou. Vyrýsované svaly jeho štíhlého trupu se přitom hypnoticky vlnily.

Brandy se přistihl, jak na něj tak trochu slintá a raději uhnul pohledem.

Pocítil horkost ve tvářích.

V tom dorazila Natasha, která přišla říct Sanchovi, že si dnes vedl výborně, že prý to potvrdilo víc lidí, a on ji samou radostí popadl kolem pasu a políbil ji.

Brandy se zarazil. Nebylo mu zrovna příjemné se na tohle dívat.

Natasha se od Sancha po chvíli odtrhla celá rudá a rozčepýřená a rozpačitě si upravovala vlasy. Něco zabrebtala a zmizela tak rychle, že se div nepřerazila ve dveřích.

Sancho se za ní s pobaveným výrazem díval, a pak se zazubil na Brandyho. „Stejně mě miluje.“

Brandy nevěděl, co říct, a tak mu jen s úsměvem ukázal palec.

 

Když se kluci převlékli, vyrazili se všichni tři jen tak projít po areálu a koupit si něco dobrého.

Chvíli stáli pod pódiem a sledovali právě vystupující kapelu. Potom se zastavili u trampolíny, kde vystřídali obsluhu, která si chtěla zajít na kafe a hlídali tam děcka, aby si neublížily. Jelikož je caparti lákali, ať si zaskáčou taky, skončili na trampolíně s nimi a v jednom kruhu skákali a chechtali se, jako blázni. Nakonec vždycky někdo ztratil rovnováhu a všechny tak strhnul na jednu hromadu.

Brandy netušil, jak to Sancho dělá, že vždycky skončí na něm, málem mu zlomí loktem žebro a hýká mu smíchy do ucha: „Sorry, já nechtěl!“

 

O něco později se přesunuli dál k houpačkám a znovu tam narazili na Čoučoua. Vypadal nešťastně, protože ho nikdo nechtěl pohoupat, a když Sancha uviděl s nadšeným výrazem k němu přiťapal a chytil se ho za nohu. „Můj andělíček!“

Sancho zrudnul až za ušima, když se na něj Rory a Brandy dojatě podívali.

„Držte huby,“ okřiknul je preventivně a vzal si Čoučoua do náruče. Ten se k němu okamžitě láskyplnně přivinul a chtěl se mazlit. Sancho se tvářil rozpačitě.

„Víš, oni trpí nedostatkem pozornosti,“ vysvětlil mu Rory. „V ústavech na ně nemají čas. A děti přitom nutně potřebují doteky. Bez nich se špatně rozvíjí a citově strádají.“

Sancho povzdychl a pohladil Čoučoua po rozčepýřených vlasech. Klučík se usmál a oplátku si hrál s jeho vlasy. Malými prstíky je pročesával a pak si jeden blond pramen dal do pusy a žužlal ho.

„Myslím, že ses chtěl houpat, ne?“ připomněl mu Sancho.

Čoučou na něj upřel velká očka a přikývl. „Um-hm!“

Blonďák ho přenesl k houpačkám a posadil ho na modrou.

„Ale já cu na čelvenou! Já cu na čelvenou!“ volal klučina.

„A já cu zase červený ferrari,“ opáčil Sancho. „Mlč a nevybádej si.“ A začal ho houpat.

Čoučou se brzy radostně řechtal a výskal. Nakonec mu bylo úplně jedno, jaké barvy houpačka je.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se děcka Brandy.

„Pítl Pan!“ křičel klučík a roztahoval ruce. „Jů, lítáám!“

„Drž se tý houpačky!“ seřval ho Sancho. „Nebudu tě tady seškrabávat ze země!“

Děcko se okamžitě chytlo. Zjevně z něj mělo respekt.

Rory a Brandy měli smíchy dost.

„Trochu drsná výchova, ale ono to funguje,“ poznamenal Brandy.

„Jistě že,“ opáčil suše Sancho. „Pokud mi nevyjde kariéra, založím si rodičovskou poradnu.“

 

O chvíli později za Rorym přišel Vinc s perníkovým srdcem a poněkud provinilým výrazem.

„Vyhrál jsem ho pro tebe na pouti,“ řekl mu tiše, když mu ho předal a rozhlédl se, jestli se na ně někdo nedívá. „Omlouvám se,“ dodal zkroušeně. „Neměl jsem se s ním tak vykecávat, já vím… Flirtoval se mnou a já…“ zavrtěl hlavou a povzdychl. „Jenže věř mi, já chci jenom tebe, nikoho jinýho,“ řekl tiše. „Jedině tebe.“

Rory k němu přistoupil blíž a objal ho. Něco mu zašeptal do ucha, co Brandy nerozeznal, Vinc přikývl a láskyplnně ho hladil po zádech. „Tolik tě miluju, Rory,“ řekl dojatě.

„A já tebe… Ale pššt,“ odtáhl se Rory. „Zrovna tady bysme to říkat neměli,“ rozhlédl se kolem. „Znáš to… rodiče a vychovatelé na tohle mají svůj názor.“

„Jo, já vím,“ povzdychnul Vinc. „No, snad nás nikdo nestačil nahlásit, že ohrožujeme psychosociální vývoj dětí. Pojď, aspoň se projdeme.“

Odešli spolu bok po boku a jejich ruce se přitom jemně dotýkaly, ale nespojily se.

Brandy se za nimi smutně díval a přemýšlel o tom, jak je to postavené na hlavu. Jako by to děti mohlo nějak ‘‘poškodit‘‘, když uvidí jiný pár, než ten všeobecně uznávaný za normální. Vždyť děti nejsou plné předsudků, právě ony by to pochopily…

Když se ohlédl, zjistil, že Sancho a Čoučou se válí trávě, vřískají a lechtají se. Vypadalo to, že pět je oběma.

Posadil se na houpačku a sledoval je, jak se perou, dokud kolem neprojel vláček s megafonem na barevné střeše.

„Zoologická zahrada byla právě otevřena!“ oznamoval elektronicky zkreslený hlas. „Po naučné stezce přímo do zadní části areálu! Krmení zvířat povoleno! Všechny srdečně zveme!“

„Chceš vidět zvířátka?“ zeptal se Sancho rozesmátého klučíka a ten hned nadšeně přikyvoval.

„Já cu vidět šlona!“

„Tak to nevím, jestli tam bude zrovna šlon…“ Sancho ho zvednul z trávy a vzal si ho znovu do náruče. „Ale podíváme se. Jdeš, Downhille?“

„Jasně,“ připojil se k nim Brandy.

 

O pár minut později už stáli u dřevěných ohrad, za nimiž byla mini-zoologická. Pásly se tu malé kozičky, poníci, čtyři krásní koně, v kleci poskakovaly opičky Makhak a žebraly o jídlo, na bidlech seděli pestrobarevní papoušci, kteří hlasitě vřeštěli a na konci byl nízký výběh plný kvíkajících morčat. V bednách byla spousta pamlsků, kterým mohli návštěvníci zvířata krmit. Zjistili, že Vinc a Rory sem taky došli, i když z druhé strany.

Sancho držel Čoučoua v náručí a došel s ním k ohrazení, aby si mohl pohladit koně, zatímco Rory vlezl do ohrady k morčatům a byl z nich stejně nadšený, jako každé děcko. Jedno morče s bílými chlupy si chytil, choval si ho a dával mu pusinky na čumáček.

„Tohle jsou tak roztomilý stvoření!“ rozplýval se. „Nedají se koupit?“ zeptal se Natashy, která se tam taky objevila a s poněkud zaláskovaným výrazem pokukovala po Sanchovi s Čoučouem.

„Co…?“ zeptala se roztržitě.

Vinc, který stál vedle nich se zasmál a strčil do kamarádky loktem. „Teda, Tasho! Já nevěděl, že on je tvůj typ!“

„O čem to mluvíš? Dívám se na toho koně!“

„Jistě. Na toho blonďatýho s dítětem, že? Já tě nechápu – dá ti jednu pusu a ty se do něj zblázníš?“

„Nech si to, ty chytráku! Buď rád, že nedal pusu tobě. Ale nejde jen o pusu,“ dodala rozpačitě, „vůbec jsem nevěděla, že je tak sladkej… Myslela jsem, že je to jen namachrovanej frajer, ale podívej se na něj…“ Pozdychla a skousla ret. Potom se odhodlala a zamířila ke koňské ohradě. Brandy se díval, jak se s rozpačitým úsměvem postavila vedle Sancha, zažvatlala na Čoučoua a pak hladila koně a zapředla se Sanchem rozhovor. Blonďák si s ní povídal a přitom se baličsky uculoval.

Brandy je sledoval s rostoucí nevolí.

Ježiši, co je? To snad vážně žárlím?! vyděsil se po chvíli. Odtrhl od dvojice pohled a rychle hledal, čím by se zaměstnal.

Popošel blíž k Rorymu a taky si pohladil jeho morče. Když začalo kvíkat, šli mu najít nějaké žrádlo a povídali si spolu.

Sancho s Čoučouem se brzy vrátili (bez Tashi) a nedaleko od nich krmili lamy. Vinc a Rory se přitom bavili s Čoučouem a vtipkovali se Sanchem.

„Nechcete ho adoptovat vy dva?“ slyšel Brandy blonďáka.

Rory mu vysvětloval, že na škole to ještě nejde a Sancho se smál, že je jen škádlí, ale že dítě by jim slušelo. Pak si všiml zamyšleného Brandyho a ptal se ho co s ním je, co že s nimi nemluví.

„Nic! Dyť já s váma mluvím!“ bránil se hned Brandy.

„Fajn, ok…“ došel k němu blíž Sancho a pošeptal mu: „Ale hele… ne že vyklopíš Tashe, že o ni ve skutečnosti nemám zájem. Hodí se, když mě tahle fůrie bude mít v oblibě. Dá mi pokoj a mohla by mít vliv na vedení, kvůli tomu moderování. Však víš, že je Vincova pravá ruka.“

„Aha…“ udělal Brandy a říkal si, že je totální idiot, mělo ho to hned napadnout a ne tady na něj žárlit… nebo co. Bože…

Odkašlal si. „Nic neřeknu,“ zamumlal.

 

Prohlíželi si dál zvířata a Brandy se snažil nepůsobit poříliš rozpačitě, zatímco se v duchu srovnával s tím, že Sancho mu zřejmě prozradil, že Tashu doopravdy nechce, jen aby se tady náhodou neužárlil k smrti. Proč jinak by mu to vysvětloval? Musel si všimnout, že mu to není po chuti.

Bezva trapas.

Sancho se otočil od ohrady. „Rory, skočil bys nám pro zmrzku, prosímtě?“

„Já cu taky!“ ozval se hned Čoučou, který se oddaně držel Sanchovy nohavice a druhou rukou si hladil zvíře za plotem.

„Ok,“ zasmál se Rory. „Takže to budou tři zmrzky pro tři děti,“ ukázal na Sancha, Brandyho a Petera. „A dvě pro dospělé,“ dodal, mysleje sebe a Vince. Sancho přikývl a podal mu peníze.

„A dětičky budou chtít dvojitou porci, jo?“

Nakonec ale pro zmrzliny zašel Vinc, aby si Rory mohl déle hladit morče, které se mu tak moc líbilo.

Všichni si znovu osladili život a Brandy se rozhodl, že svoje dnešní pocity nebude řešit.

 

 

Dětský den se chýlil ke konci a po několika oficiálních poděkováních členům nadací i dobrovolníkům a hromadném focení se všichni začali rozcházet.

„Tomu teda říkám svinčík,“ prohodil blonďák a rozhlížel se po vylidňujícím se areálu, který byl plný odpadků.

„Sancho, to dítě budeš muset vrátit,“ upozornil ho Rory a ukázal na jeho levou nohu, kolem které byl jako opička omotaný Čoučou. Když totiž klučík slyšel, že bude muset jet domů, udělal plačtivou scénu a chytil se. Od té doby ho nikdo nemohl odtrhnout a Sancho to pořád nehodlal nějak řešit. „Dětský domov už odjíždí a potřebují ho zpátky,“ dodal Rory.

„Já bych ho vrátil, už jsem to zkoušel. Ale nechce se pustit.“

„Tak to zkus znovu. Promluv si s ním.“

Sancho se podíval dolů a zase zpět na Roryho. „A nechceš to udělat ty? S dětma to umíš, jsi na to studovanej.“

Rory přičapl k Čoučouovi a chvíli si s ním povídal, jenže jakmile se dostal k jádru věci, Čoučou vřískl: „Já nechci plyč! Chci být se svým andělíčkem!“

Sancho propolknul. Vypadal, že je to na něj moc. „Podívej, se mnou zůstat nemůžeš,“ udělal několik kroků a děcko přitom táhl po zemi. „Vidíš? Nemůžu chodit, když na mě visíš.“

Čoučou se rozplakal.

„To bylo velmi citlivé,“ podotknul kysele Brandy.

„Tak mu to rozmluv sám, když seš tak chytrej!“ utrhl se na něj Sancho, v hlase podtón hysterie. Pak na vteřinu obrátil oči k nebi, povzdychl a sklonil se. Něco Čoučouovi chvíli šeptal do ucha. Čoučou jen vrtěl hlavou a pořád se ho držel. Blonďák se narovnal a zoufale rozhodil rukama. „Já nevím, co mám dělat!“

V tom k nim zamířila jakási podmračená mladá žena v bílé sesterské uniformě.

„Tady je! Peter Collins – odškrtni si ho,“ volala přes rameno jiné pečovatelce, která stála u autobusu se seznamem. „Tak, jdeme, Petere!“ sklonila se, popadla děcko za pas a snažila se ho odtrhnout. Nešlo jí to, ale dělala to násilím, odtrhovala malé ručky ze Sanchovy nohavice, dokud se plačící děcko nepustilo. Nadhodila si ho na ruce a aniž by jim věnovala pohled, otočila se a odcházela.

Čoučou se na Sancha díval přes její rameno a hystericky brečel.

Blonďák měl pevně sevřené rty. Prsty se mu chvěly, když si zapaloval cigaretu a snažil se na ten výjev nedívat, jenže pohledem zase a znovu zalétal k odcházející ošetřovatelce. Potom si všiml, jak ho ostatní sledují, zaklel, zhurta se otočil a odešel na opačnou stranu, až se jim ztratil z dohledu.

Brandy propolknul.

„Tohle je hrůza…“ hryzal si ret Rory. „Počkejte – možná mě něco napadlo!“ vyhrkl a rozběhl se za ošetřovatelkou.

Brandy viděl, jak ji dohnal u autobusu a něco jí vysvětluje, něco si zapisuje do mobilu, a pak mluví s Čoučouem, který přikyvuje a usmívá se skrz slzy. Pak si ho ještě pochoval a teprve ho předal pečovatelce, která ho odnesla do autobusu.

Když se autobus rozjel, Rory došel zpět k Vincovi a Brandymu, kteří na něj zvědavě koukali.

„Co jsi s ní řešil?“ zeptal se Vinc.

„No, napadlo mě, že Peter by mohl vystupovat na benefici,“ řekl Rory. „Víte, že by jako doplňoval vstupy moderátora nějakým tím roztomilým dětským žvatláním. Mohl by tak reprezentovat přímo jejich dětský domov a stoupne taky celkový počet zájemců o adopce. To je v jejich zájmu, takže mi slíbili, že před přípravou benefice nám ho budou půjčovat, abychom s ním mohli nacvičit scénky. A tak se Čoučou bude moct vidět se Sanchem a díky tomu, že se ukáže v televizi, možná najde i náhradní rodiče!“

Ostatní na něj obdivně koukali.

„A to jsi vymyslel v tak krátké době?“ užasl Vinc. „Ty jsi génius!“

Rory se potěšeně zapýřil. „Byl to jen záblesk inspirace...“

Brandy ho poplácal po rameni. „Je to perfektní. A pokud se stane moderátorem Sancho, bude moct Čoučou cvičit přímo s ním – se svým andělíčkem! Super. Jdu mu to říct.“

 

Nějakou dobu blonďáka hledal, než ho konečně našel sedět na schodech pod podiem a kouřit. Jenže když mu novinu sdělil, Sancho nereagoval tak, jak by čekal.

„No skvělý!“ rozčílil se. „To mám jako bejt nadšenej, že bude takhle řvát pokaždý, když bude odjíždět? Pokud se stanu moderátorem já, tak budu chtít, aby ten požadavek Rory zrušil.“

„Ale když se Peter ukáže v televizi, pomůže mu to najít novou rodinu!“

„No tak můžeme místo toho odvysílat fotky děcek vhodných k adopci, včetně té jeho. A nebo reportáž z jejich děcáku.“

„Jenže Rory mu to už slíbil!“

„Tak to je jeho problém!“ odseknul vytočený Sancho, zvedl se a rozešel se směrem k čekajícím minibusům.

 

***

 

Brandy a několik ostatních lidí z nadace zůstalo večer v hotelovém baru, aby společně poseděli. Rory a Vinc se po chvíli oddělili a posadili se spolu na terasu, kde si povídali u stolku pro dva a Sancho, který přestal reagovat na Natashiny pokusy s ním flirtovat, si odsedl rovnou na bar a dával najevo, že se s nikým nechce bavit.

Brandy si všimnul, že se mu po příjezdu na hotel zhoršila nálada ještě víc. Nechápal, o co jde. Nemyslel, že by ho tolik sebralo to s Čoučouem, muselo v tom být ještě něco jiného. Jenže co? Něco v jeho výraze mu připomínalo ten večer, kdy se hroutil kvůli svému panickému strachu z hurikánu a vzpomínce na Synthiu, jenže to taky moc nedávalo smysl – na celý příští týden bylo hlášené krásné počasí.

Seděl tedy dál s přáteli, povídali si nad drinky, smáli se a občas se po očku podíval na Sancha, který s nepřítomným výrazem sledoval přenos fotbalového zápasu v televizi nad barem. Dělal mu starosti.

Na fotbal se dolů scházelo čímdál víc lidí, dost hlučných a opilých, takže partě z nadace se tam pomalu přestávalo líbit a postupně odcházeli na pokoje. Brandy chtěl ještě zkusit promluvit se Sanchem.

Přisedl si k němu na bar a vytáhl z kapsy vějíř fotek z polaroidu, které nafotili nejrůznější členové HoH v průběhu dne. „Hej,“ řekl mírně. „Chceš se podívat na dnešní momentky? Jsou fakt dobrý.“

Měl například fotku Sancha, jak drží v náručí Čoučoua a Brandy jim stojí po boku a dělá na Čoučoua obličeje. Nebo fotku, kde byli Sancho, Brandy a Rory před zoologickou, za sebou mají tupě tvářící se lamu a lížou zmrzliny, jako tři paka.

Sancho se k němu otočil a už už se nadechoval k nějaké zřejmě nepříjemné odpovědi, když v tom si všimnul něčeho za Brandyho zády.

„A doprdele…“

Brandy se otočil. Uviděl, že se na terasu ke stolku vedle Roryho s Vincem posadila dvojice obhrouble působících mladíků, kteří pořvávali, vulgárně si prozpěvovali a mnoho lidí se po nich pobouřeně otáčelo. Rory s Vincem se urychleně zvedali, aby odtamtud vypadli, jenže jakmile vstali od stolu, udělali to i ti dva a začali se do nich navážet: „Ale kampak jdete, vy buzničky? Snad se nás nebojíte, co!?“ vykřikovali a začali žduchat Roryho a Vince po schodech pod terasu, do tmy.

Brandy seskočil z barové židle, aby jim rychle vyrazil na pomoc. Jenže Sancho byl mnohem rychlejší. Ve své zuřivé zběsilosti zporážel židle, málem povalil i několik hostů, přeskočil zídku a pustil se do vyššího z mladíků pěstmi.

Brandyho ochromilo zděšení.

Ten idiot! pomyslel si. Co nejrychleji tam doběhl a ze zídky skočil za krk druhému klukovi, který zrovna zvedal kámen, aby Sancha zneškodnil zezadu.

Rory a Vinc něco křičeli do změti hlasů ostatních hostů, kteří se přihrnuli na rvačku podívat.

Brandy brzy nevěděl ani kde je nahoře a kde dole. Jeho pokus zaměstnat druhého hromotluka nedopadl zrovna slavně. Ten smradlavej hnusák byl totiž mnohem silnější, než on, škrtil ho a bušil do něj, jako do boxovacího pytle. Přál si, ať už konečně zasáhne hotelová ochranka a klidně je všechny dá zatknout, jen ať už ta hrozná bolest ustane.

V zápětí ho hromotluk pustil a Brandy dopadnul prudce do písku, div si nevyrazil dech. Když se trochu vzpamatoval a otočil se, aby zjistil, co se děje, útočník se svíjel opodál, skučel bolestí a tisknul si ruce do rozkroku. Sancho se zrovna překuloval po písku s druhým a vzájemně se snažili vymlátit ze sebe duši. Vypadalo to jako nějaký záběr z Hunger Games, zvlášť když se dokutáleli až k zídce a Sancho mu o ni začal rozbíjet hlavu.

„Dost už! DOST!“ řval Brandy a vyhrabal se na nohy. „Vždyť ho zabiješ!“

„A komu – bude – chybět?“ vrčel mezi údery Sancho.

Brandy ho musel chytit za pas a od druhého kluka odtáhnout. „Vzpamatuj se, proboha!“ zařval mu do ucha. Vážně nechtěl, aby Sancho skončil ve vězení.

Blonďák měl poněkud vyšinutý úsměv, oděrky ve tváři, klouby na rukou odřené do krve a roztrhnuté triko. Hrudník se mu rychle zvedal a klesal prudkým oddechováním. Brandy, kterému bylo zle z pachuti krve na jazyku, ho popadl co nejpevněji za paži a táhnul ho skrz dav lidí pryč.

Rory a Vinc se k nim přidali a čtveřice rychle zmizela v hotelu.

 

Rory a Vinc ve výtahu vypadali poněkud pobledle a zaraženě. Byli jim vděční, ale nejspíš si svou záchranu nepředstavovali tak drasticky.

„Sancho, tos opravdu nemusel,“ špitl Rory. „Třeba by stačilo je postrašit…“

„Jo, já vím, Rorátko,“ opřel se o stěnu výtahu Sancho. „Jenže nenávidím, když si někdo dovoluje na mý přátele. A navíc tyhle homofobní prasata!“

„Mohli ti vážně ublížit,“ namítl tiše Vinc. „A Brandymu taky...“

„Neprosil jsem se ho o pomoc!“ šlehl po Brandym očima blonďák. „Zvládl bych je zkopat na hromadu sám.“

Brandy ho probodl pohledem. „Jo vážně?! Ten druhej ti mohl kdykoliv šutrem rozbít hlavu, kdybych ti nekryl záda! Už se na to chystal!“

Byl úplně na mrtvici z představy, že by se to opravdu stalo, že by Sancho skončil v nemocnici, nebo snad i… Ne, na to se vůbec nedalo pomyslet.

Sancho se trochu zarazil, o útoku zezadu nejspíš nevěděl. „Fajn, tak díky!“ vyjel na něj. „Ale stejně ses do toho neměl vůbec plést! Rvát se neumíš, tak co tě to kurva napadlo?!“

„Měl jsem stát a dívat se?! A kdo by tě včas zarazil, kdybych tam nebyl? Jsi zatracenej vyšinutej maniak!“ řval na něj Brandy.

„A kdo říká, že ne?“ uchechtnul se Sancho a provokativně si olízl z kloubů prstů krev.

Brandy se znechuceně odvrátil. „Teď tě budou žalovat za ublížení na zdraví,“ zavrčel. „Nebo nás oba.“

„Nejsme místní, nenajdou nás,“ opáčil sebejistě Sancho. „Vědí sice, že v hotelu jsou ubytovaní lidi z nadace, ale koho by napadlo, že zrovna ti se takhle poperou?“ ušklíbl se. „Nic z toho nebude, buďte v klidu,“ houkl na Roryho a Vince, kteří jejich hádku sledovali s velkými obavami, jako by čekali, že se nakonec poperou ještě i oni dva. Brandy si pomyslel, že k tomu nemají daleko.

 

Vinc a Rory si od pokojských vyprosili lékárničku a své zachránce kompletně ošetřili v Sanchově pokoji. Pořád byli ze všeho dost otřesení. Nakonec jim oběma znovu poděkovali a šli k sobě.

Umytí a oblepení náplastmi seděli kluci každý na jedné židli u proutěného stolku a civěli před sebe směrem k balkonu. Za okny se míhaly světelné pruhy reflektorů lodí proplouvajících přístavem a večerní vduch slaně voněl mořem.

Na delší dobu se rozhostilo ticho. Pak promluvil Sancho: „Takhle nebudeme moct na přehlídku…“ dotknul se svého rozseknutého obočí.

„To sis měl rozmyslet předtím, než sis začal hrát na Chucka Norrise,“ odsekl Brandy.

„Hm…“ přeměřil si ho Sancho. „Ani za tebe nedostanu těch deset procent, jsi pěkně sešrotovanej.“

Brandy na něj otráveně pohlédl. „Víš co, trhni si! Nejradši bych ti dal jednu po hubě!“ Naštvaně na něj koukal a pak dodal: „Co to s tebou dneska je?“

„Co by mělo bejt?“

„Proč ti tak přeskočilo? Tebe taky zmlátili, když jsi byl mladší, nebo co?“ zeptal se, když si vzpomněl na jeho jizvu v třísle. Vypadala, jako bodná rána.

Blonďák pokrčil rameny. „Jasně, že zmlátili… Třeba jen kvůli vzhledu… Čemukoliv… Jezdili jsme od města k městu a mezi místními se vždycky našly typy, který nesnášely odlišnosti… Prostě mě takový hovada serou.“ Pohlédl na Brandyho. „A nebudu se tě prosit o odpuštění,“ dodal, zvedl se a odešel na balkon.

Brandy za ním zamračeně hleděl.

Pak se podíval stranou a pokusil se situaci nějak rozumně rozebrat. Proč se vlastně jeden na druhého tolik zlobí? Co v tom vězí?

A pak mu to došlo. Bojí se o sebe. Sancho se o něj bál nejspíš stejně, jako on o něj. Vyděsil ho fakt, že se Brandy dostal do rvačky a mohlo se mu něco stát.

Brandyho koutky se pozvedly do malého úsměvu.

 

  Ve tmě zářil rudý koneček cigarety, kterou do sebe Sancho tahal lačnými vdechy. Všimnul si Brandyho, který za ním došel asi po deseti minutách, kdy ho nechal samotného, ale dělal, jako by tam nebyl.

Brandy stál se založenýma rukama opřený ramenem o rám dveří a díval se na něj. Jak se dostat k někomu, kdo je obehnán tolika ochrannými zdmi? Rozhodně se s ním ale chtěl usmířit, špatně snášel, když byl pohádaný s přáteli. Navíc s nejlepším kámošem.

Přemýšlel, jak zformulovat, co chtěl říct.

„Podívej, Sancho,“ promluvil nakonec. „Nemusíme se přece hádat. A jasně, že se mě nemusíš prosit o nějaký odpuštění. Asi oba víme proč nás to tolik nasralo, ne? Měli jsme jeden o druhýho strach.“

Sancho se na něj nepodíval. „Ne,“ řekl a vyfoukl kouř. „A nebo jo…“ uznal. „Ale - “ Nedořekl větu a zmlknul.

„Ale co?“

Brandy povzdychl. „Hele, já už se nezlobím, ok? A vidím, že tě dneska něco trápí. Už před tou rvačkou to bylo znát. Nechceš si o tom promluvit?“

Sancho se dál díval před sebe. „Ne.“

Brandy se ale nedal odbít. „Říkal jsem si, že tě možná tolik vyvedlo z míry to s Čoučouem…“

Sancho neodpověděl.

„Bylo to tak?“

„Jo, to mě naštvalo, nevím, kde berete právo rozhodovat za mě. Já se o žádný děcka starat nehodlám.“

Brandy uslyšel, jak se mu trochu zachvěl hlas a vycítil, že se dostává něčemu na kloub. Došel k němu, opřel se lokty o zábradlí a pohlédl mu do tváře. Sancho se zadíval jinam.

„Co se stalo? Opravdu tě tak dostalo, jak se s tebou nechtěl rozloučit?“

„Ne,“ odseknul Sancho. „Nebylo to příjemný, ale o to nejde.“

„Tak o co?“

„Ty mi prostě nedáš pokoj, že?“ rozčílil se Sancho.

„Sorry, já prostě nechci, abys byl pořád jen uzavřenej do sebe. Už přece dávno nejezdíš v nějakým karavanu po státech. Už na všechno nemusíš být sám. Sdílená starost je poloviční starost.“

„Nechápu, proč by mi mělo pomoct, když ti to řeknu,“ zahučel Sancho.

„Až mi to řekneš, tak to pochopíš,“ opáčil Brandy.

Sancho si s výrazem podrážděné rezignace prohrábl vlasy a povzdychl. „Ty jsi příšernej, víš to?“

„Ale ne víc, než ty,“ řekl Brandy.

„Ne,“ pousmál se blonďák. „Nikdo není příšernější, než já.“

Brandy se zazubil.

Sancho se znovu zahleděl na nedaleký přístav. Chvíli bylo ticho, rušené jen vzdálenými zvuky z hotelové restaurace, když koneně promluvil: „Nevím… asi mě celkově rozhodil ten dnešek... Přes den to bylo v pohodě, až večer to na mě nějak dopadlo… Prostě… tolik z těch malých blonďatých holek mi připomínalo Synthiu… Jako bych ji všude viděl. Věděl jsem, že to bude těžký, ale ne, jak moc… Brzy to bude dva roky, co…“ Na chvíli sklopil hlavu. „Já… už prostě na takovýhle akce nechci chodit, ani kvůli té benefici… Uvažuju, že s celým HoH seknu. Není to nic pro mě, stejně to byl jen vtip.“

„Sekneš? Ale to ne, neblázni! To by byla hrozná škoda – vždyť tou beneficí se určitě zviditelníš! I kdybys jen zpíval! A jsi pro nadaci velkej přínos! Potřebují někoho, jako jsi ty! Už jsi pro ně tolik udělal, tolik jsi pomohl… A dnes ses náhodou skvěle bavil, koukni se!“ Brandy vytáhl z kapsy fotky z polaroidu a cpal mu je do ruky. „Možná ses dotknul něčeho bolestnýho uvnitř, ale třeba je to ten nejlepší způsob, jak se s tím konfrontovat a překonat to.“

Sancho mu fotky vyrazil z ruky, až se rozsypaly po balkoně. „Jdi do háje, jo?! Odkdy seš diplomovanej psycholog?! Že si s váma budu hrát s dětičkama, tím nic nepřekonám, jenom se v tom zbytečně rýpu! I když budu v HoH, stejně nezmizí ten pocit viny, že ona umřela a já žiju! Ona nás všechny varovala, vycítila, že se blíží nebezpečí, vždycky měla tyhle zvláštní smysly, ale věřila mi, že já ji ochráním! Měl jsem ji vzít a odjet odtamtud prvním autobusem, ale…“ zavrtěl hlavou. „To už je jedno,“ ucedil. „Všechno je teď jedno… Hlavně mi zatraceně nenaznačuj, že se s tím nekonfrontuju. Proč asi bydlím zrovna v Miami na Floridě, kde jsou hurikány nejčastěji z celých USA? Mám děs z toho, že nějakej další zažiju, ale je to jedinej způsob, jak zlomit fobii. Takže laskavě sklapni a dej už mi zatraceně pokoj!“

Brandy zaskočený tímhle výbuchem, na něj ještě chvíli hleděl a pak řekl: „Fajn, Sancho. Dám ti pokoj. Ale vztekej se, jak chceš. Zahodíš šanci to překonat, když odejdeš z HoH, to víš. A posbírej ty fotky, chci je zpátky,“ dodal, otočil se a opustil balkon.

 

TBC… (Pokračování bude)

Konec 1. Dílu HOMES OF HOPE